Již přes dvacet let vědci vědí, že se v mozku vyskytují nanokrystaly magnetitu. Původní výzkumy tohoto fenoménu byly zaměřeny především na specifická místa mozku. Geofyzik Joe Kirschvink z Kalifornie zkoumal magnetitové krystalky především v blízkosti vnitřního ucha. Chtěl tak ukázat na možnost, že v mozku mohou pomáhat k lepší orientaci.

Na výzkumy tohoto a jiných vědců navázal před časem docent Kletetschka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy spolu se svým týmem. Jedním z jeho členů je vystudovaný lékař Robert Bazala, který ke Kletetschkovi nastoupil na doktorské studium geofyziky. Právě díky tomuto setkání zmíněný výzkum mohl také vzniknout. Díky Bazalovým přesahům do soudního lékařství se podařilo získat lidské mozky na prozkoumání.

Analýza na magnetometrech prokázala, že mozky neurodegenerativně poškozené mají vyšší míru takzvané magnetické remanence. V těchto mozcích se vyskytovala zrna magnetitu přesahující velikost 15 nm. Takto velké částice již reagují na všudypřítomné magnetické pole Země a ustává jejich rotace a vibrování způsobené tělesným teplem.

Větší krystaly mohou podle vědců zásadně ovlivnit tok elektrochemického proudu v mozku. Tento známý mechanismu přenosu informací může být narušen v určité fázi růstu krystalu, kdy částice emitují elektromagnetické pole o frekvenci přibližně 10 Hz. Kooperace elektrochemických toků v mozku s přítomnými krystaly může způsobovat úpadek kognitivních schopností pacientů.

V mozcích zdravějších lidí se železo (které je součástí magnetitu) vyskytuje překvapivě v hojnějším počtu. Jeho nositelem v těchto místech lidského těla je bílkovinná molekula ferritin. Obsah železa v této látce se mění v závislosti na momentální potřebě biochemických dějů mozku. Výzkumy posledních let naznačují, že může železo spontánně biomineralizovat. Vliv biomineralizace na vznik neurodegenerativních poruch však ještě žádný jiný vědecký tým nezkoumal.

Zdroj: Scientific reports, tisková zpráva PřF UK
Zdroj úvodního obrázku: Dunamis Church