Plastové znečištění oceánů je jedním z významných problémů současnosti. Nové způsoby likvidace biologicky nerozložitelných polymerů kráčí ruku v ruce s vývoji inovativních materiálů, které mají potenciál tyto látky v budoucnosti zastoupit. Oběma disciplínám rádi věnujeme pozornost a proto nám neunikla novinka, se kterou přišli vědci z newyorské Cornell University. Polymer, který vyvinuli lze totiž rozložit pomocí ultrafialového záření.

"Jedním z častých znečišťovatelů oceánské vody je rybolov. Ten přispívá přibližně k polovině veškerého plastového odpadu, který zde končí," tvrdí vědec Bryce Lipinski, z laboratoře Geoffa Coatse na Cornell University. "Pokud by náš polymer nahradil náčiní masového rybolovu, mohl by teoreticky snížit akumulaci plastů v životním prostředí." Podle Lipinskiho má nový polymer stejné mechanické vlastnosti jako plasty, používané k výrobě rybářských potřeb. Práce newyorských chemiků byla publikována v časopise Journal of the American Chemical Society.

Rybářské sítě a lana jsou vyráběny primárně ze tří druhů látek - isotaktického polypropylenu, polyethylenu o vysoké hustotě a nylonu 66. Ani jeden z těchto polymerů není možné biologicky degradovat. Chemici z Cornell University strávili posledních 15 let vývojem plastu, který nese název izotaktický polypropylenoxid, zkráceně iPPO. Přestože byl tento polymer syntetizován již v roce 1949, jeho rozložitelnost pomocí UV záření nebyla až dodnes známa.

Látka také není zcela stejná, jako její "dědeček" ze čtyřicátých let. Od něj se odlišuje především vysokou izotakticitou, neboli "pravidelností struktury" a celkovou délkou řetězce. Tyto vlastnosti zajišťují právě jeho vysokou mechanickou odolnost. Přestože degradace polymeru závisí na intenzitě záření, za laboratorních podmínek se délka řetězce po 30 dnech expozice zkrátila na čtvrtinu své původní délky. Lipinski a jeho kolegové i nadále pracují na zdokonalení svého polymeru a zaměřují se především na efektivitu jeho rozložení.

Originální publikace: https://pubs.acs.org/doi/10.1021/jacs.0c01768

Zdroj: ScienceDaily, zdroj titulní fotografie: Maksim Safaniuk