Jedním z problémů recyklace plastů je výrazná ztráta kvality původního produktu. Tento fenomén přináší například následek, že plastové láhve nemohou být znovu využívány neomezeně. To vyvolává otázky, zda čeká stejný osud populární rostlinné polymery s potenciálem nerozložitelné materiály nahradit.

Britští vědci z University of Bath však přicházejí s metodou, která dovede přírodní polymery rozdělit na původní stavební kameny. Tento recyklační proces by tak mohl umožnit plasty opakovaně používat, bez ztráty kvality.

Britská inovace má také nižší požadavky na teplotní podmínky a použité katalyzátory. K životnímu prostředí je proto výrazně šetrnější, než dosavadní postupy. "Většina plastů se v současné době recykluje pomocí mechanických metod, které je mělní na drobné granule a před zformováním nového plastu roztaví," vysvětluje profesor Matthew Jones z University of Bath a dodává, že právě roztavení je ústřední problém, který mění vlastnosti recyklovaného materiálu, především pak jeho kvalitu. Tím je značně omezeno spektrum jeho opětovného využití.

Metoda recyklace, kterou britští vědci vyvinuli, překonává tento problém rozpadem polymerů na jejich základní chemické bloky. Lze je proto znovu použít k výrobě nového polymeru, bez ztráty jakýchkoli vlastností, kterými disponoval před recyklací.

Účinnost svého postupu názorně předvedli na recyklaci rostlinné varianty polymléčné kyseliny, biopolymeru, který nevzniká z fosilních zdrojů, nýbrž hydrolýzou škrobu. V praxi nachází uplatnění například ve výrobě biologicky rozložitelných obalů potravin nebo jednorázových příborů a kelímků. Recyklován není, neboť jeho využívání není v dnešní době příliš časté. S rostoucí informovaností o znečištění přírody plasty však po biologicky degradovatelných výrobcích roste poptávka.

Doposud byla funkčnost technologie prokázána pouze experimentálně. Kolegové z University of Birmingham však momentálně pracují na jejím dalším vývoji, který by mohl vést k jejímu zpracovávání v masovém měřítku a produkci většího množství výchozích chemikálií.

Zdroj: Jack Loughran, Enginnering and Technology