Nikdy v historii nebyli lidé tak posedlí svým vzhledem, jako nyní. Někteří si pořizují fotografie sebe sama denně a neváhají je ani počítačově upravit tak, aby splňovaly jejich idealizované představy. Dokonalé foto jedněch, ale může vyvolávat nespokojenost se vzhledem svého těla u jiných. Ale jak vlastně vidíme sami sebe v očích naší mysli?

Psychologové z Bangor University a University of London jako první vyvinuli metodu vizualizace těchto mentálních „autoportrétů“, které si každý formuje v mysli. Zkoumali, jak dalece se tyto vnitřní obrazy mohou lišit od toho, co vidí ostatní, a ukázali, jak mohou být ovlivněny naším přesvědčením o naší osobnosti a naší sebeúctě.

V článku publikovaném v odborném časopisu Psychological Science britští výzkumníci demonstrují nejen způsob, jakým lze získat přístup k mentálnímu obrazu lidí sebe sama, ale zároveň také jako vůbec první porovnávají tento obrázek s realitou. Vědci se zabývali zejména otázkou, jak může být tento obrázek ovlivněn přesvědčením daného člověka o vlastních charakterových rysech.

Mentální obrazy vlastních tváří účastníků studie byly rekonstruovány pomocí počítačové techniky, která byla v minulosti využívána psychology, aby mohli vizualizovat obrazy z lidské mysli.

Podobu „mentální selfie“ vědci zjišťovali následujícím způsobem. Účastníkům ukázali dvě náhodné tváře a ti si následně vybrali tu, která se podle nich více podobá jejich vlastní tváři. Tento proces se opakoval několikrát. Nakonec vědci zprůměrovali všechny obrázky, které lidé označili jako jim podobné. Díky tomu mohli vizualizovat „mentální selfie“ účastníků.

Mentální obrázky nebyly nutně pravdivé

Zajímavým zjištěním bylo, že mentální představy lidí o vlastním vzhledu, vždy nebyly zcela v souladu se skutečností. Ovlivněny byly zejména tím, jakou osobností si jednotlivý účastníci mysleli, že jsou.

Dr. Lara Maister z School of Psychology na Bangor University, která je hlavní autorkou studie, popisuje její průběh: „Požádali jsme účastníky, aby vytvořili svůj vlastní počítačově generovaný ‚mentální autoportrét‘ a také aby vyplnili dotazníky týkající se jejich osobnosti a sebeúcty. Díky tomu jsme získali obrázek o tom, jaký typ člověka si myslí, že jsou.“

Průběh experimentu: (A) Pořízení fotografie účastníka studie. (B) Účastník studie vybíral ze dvou náhodně generovaných upravených fotografií tu, která dle něj lépe odpovídá jeho vzhledu. Na základě vybraných fotografií byl vytvořen mentální obraz sebe sama daného člověka. (C) Účastník studie vyplnil dotazník týkající se osobnosti. Zdroj: 10.1177/09567976211018618.

„Zjistili jsme, že přesvědčení lidí o sobě samém silně ovlivnilo to, jak si představovali svůj vlastní vzhled. Pokud například někdo věřil, že je extrovert, představoval si svou vlastní tvář jako sebevědomější a více společenskou, než jak se jevila jiným lidem.“

Profesor Manos Tsakiris z Royal Holloway University of London říká: „Když vidíme novou tvář, během zlomku vteřiny si vytvoříme z této osoby nějaký dojem. Ať už jsou naše dojmy správné nebo ne, podbarvují náš názor na charakter daného jedince. Podobným, avšak obráceným způsobem jsme nyní jako vůbec první na světě ukázali, že naše dojmy z našeho vlastního charakteru ovlivňují to, jak se vidíme v očích naší mysli.“

Ve druhé části studie tým použil stejný přístup k vizualizaci mentálních obrazů lidí o tvaru jejich vlastního těla. Zjistili nejen to, že lidé měli nerealistické mentální obrazy svých vlastních těl, ale také že tyto mentální obrazy byly silně ovlivněny spíše jejich postoji k sobě než jejich skutečným vzhledem.

Lidé, kteří měli velmi negativní emocionální postoje ke svému vzhledu, měli tendenci si představovat, že mají mnohem větší tělo než ve skutečnosti.

Profesor Matthew Longo z Birkbeck University of London, který byl také součástí výzkumného týmu, dodává: „Tato práce nám pomůže lépe porozumět tělesnému obrazu. Nyní můžeme poprvé získat náhled na to, jak si lidé představují, že vypadají. Můžeme vidět, jak se mentální představa liší u zdravých lidí a u lidí trpících poruchami tělesného obrazu, jako je například tělesná dysmorfická porucha.“

Tělesná dysmorfická porucha či dysmorfofobie je porucha, kdy se člověk nemůže zbavit pocitu, že trpí vzhledovým defektem.

Zavedený nástroj pro rekonstrukci mentálního obrazu sebe sama může lékařům poskytnout cennou informaci o tom, zda jejich terapie byla u pacienta úspěšná. V současné době se pro tento účel používají dotazníky, na základě kterých lékař zhodnotí, zda se pacientova negativní přesvědčení o sobě samém změnila či nikoli.

Originální publikace: https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/09567976211018618

Zdroj: MedicalExpress, zdroj titulního obrázku: Ismael Sanchez, Pexels.