Již od 50. let se skupiny inženýrů pokoušely sestavit osobní počítač, který by mohl sloužit v běžné kanceláři. Ani postupná miniaturizace součástek nedokázala odstranit problém nízké výpočetní kapacity, která se dala řešit jen zvětšováním skříní. Skutečný přelom proběhl po dlouhých úvahách mezi léty 1969-1971 v rámci představení mikroprocesoru Intel 4004.

Myšlenku osobního počítače vytvořil už Vennevar Bush, který ve 30. letech postavil na MIT svůj diferenciální analyzátor, obří elektromechanickou kalkulačku, která inspirovala první počítače. Za 2. světové války se věnoval propojování univerzit, armády a soukromých firem s cílem usnadnit po válce rozmach spotřební elektroniky a transfer inovací. Takzvaný trojúhelník Vennevara Bushe představoval v následujících dvou desetiletích hlavní motor rozvoje výpočetní techniky. Bush se však neomezil jen na zakládání nového odvětví byznysu, ale formuloval i jeho první cíle.

Na počátku roku 1945 napsal pro časopis Atlantic esej "Jak můžeme myslet" (As we may think), v níž předložil ideu "osobního stroje", který by ukládal informace jako "jakási soukromá osobní kartotéka [...] mechanizovaná tak, aby k záznamům bylo možné přistupovat s bleskovou rychlostí a flexibilitou". Stroj měl být schopný třídit, uchovávat a zpracovávat informace a tím ulehčit lidskému myšlení. Pojmenoval jej Memex. Individuální přístroj se měl vejít na psací stůl a být propojen s centrálními servery, které budou uchovávat a zpracovávat data. Idea "intimního doplňku paměti" s klávesnicí a monitorem, jak Bush formuloval svou představu, žila v komunitě prvních techniků desetiletí, ale realizovatelná byla až se vznikem internetových vyhledávačů.

Kupodivu jej nikdy nenapadla myšlenka na vznik osobní kalkulačky, neboť předpokládal, že provádění numerických výpočtů na velkých výpočetních strojích bude zaměstnáním pro ženy, které se za 2. světové války masivně zapojily do průmyslu a po jejím skončení měly uvolnit místa u výrobních linek mužům. Stejně tak Bushe nenapadlo, že dojde k miniaturizaci součástek. Dokonce se domníval, že memex bude strojem o velikosti budovy, k němuž budou mít lidé periferní připojení skrz telefonní kabel - ostatně, také proto rané internetové připojení probíhalo telefonem.

Poválečný vývoj se však neubíral směrem k osobním počítačům, ale ke stále robustnějším krabicím, užívaným pro průmyslové výpočty. V jejich zmenšování zpočátku nikdo neviděl význam - ať už to byl ředitel IBM, který tvrdil, že na trhu je prostor tak pro pět osobních počítačů (což nemyslel téměř jistě o celém trhu s počítači, kterému IBM dominovala), nebo společnost Remington Rand, která považovala experimenty s miniaturizací počítačů za plýtvání, protože k čemu bude v chemické továrně stroj, který zabere méně místa?

Výrazným přelomem, který nakonec vedl k prosazení osobních počítačů, se tak stal vývoj osobní kalkulačky. Tehdejší počítačové firmy tuto větev vývoje podcenily. Už v roce 1964 společnost Sony vyvinula součástky pro první stolní kalkulátor založený na tranzistorových obvodech a digitálních operacích, což od té doby užívají všechny kalkulačky. Prototyp se ale firmě nezdál být perspektivním pro uvedení na trh, kterému dominovaly mechanické kalkulátory formátu psacího stroje. Primát představení osobní kalkulačky tak drží společnost Texas Instruments, která rok na to představila elektronickou kalkulačku Cal-Tec.

Ačkoli kalkulátor od TI zvládal jen čtyři základní matematické operace, byl přenositelný, připojený k termotiskárně a sliboval úsporu pracovní síly díky odpadání nutnosti přepočítávat výsledky, což u lidských sčítačů, kteří tehdy ještě pracovali ve firmách, bylo nezbytné. Tímto objevem se výpočetní technika definitivně vydala na cestu miniaturizace. První digitální kalkulačky nebyly ale o tolik menší než mechanické sčítací stroje. Některé firmy ale záhy pochopily potenciál jejího zmenšení do kapesních rozměrů.

Po úspěchu s osobní kalkulačkou společnosti Texas Instruments se japonská firma Nippon Calculating Machine Company obrátila roku 1969 na společnost Intel s požadavkem výroby plně programovatelného polovodičového obvodu, který by mohl být užíván univerzálně ve výpočetních strojích. V roce 1970 přišli konstruktéři Ted Hoff, Stan Mazor a Federico Faggin s návrhem mikroprocesoru Intel 4004. Celkem 2300 tranzistorů se spojilo v jeden miniaturní obvod implementovaný do přenositelné kalkulačky, která se vešla do kapsy. Okamžitě si ale uvědomili, že mikroprocesor pro kalkulačku může stejně tak provádět výpočetní operace v počítači, který díky tomu nemusí zabírat celou místnost.

Osobní stolní počítač byl najednou nejen myslitelný, ale do pár let i vyráběný. A Intel se stal firmou, která výrobce počítačů začala zásobovat mikroprocesory. Výhodu zmenšení počítačové skříně do jednoho obvodu, která tak dlouho unikala výrobcům počítačů, pochopil trh okamžitě.

Zdroj: Alfred D. Chandler. Inventing the Electronic Century, Harvard University Press, 2005.
Foto: Silicon Valley Museum