Po staletí ochraňovaly cechovní regulace a státní monopoly výrobu před výraznějšími otřesy. Od počátku 19. století však byl klasický způsob obživy v ohrožení, zanikala celá lokální výrobní odvětví i starý způsob odměňování práce. Na britských ostrovech se vlna ludditských bouří prohnala hlavně v letech 1812-1813 a naposledy v roce 1825.

V pražském prostředí, kde k formování průmyslové společnosti viditelně dochází od 40. letech 19. století, bývaly tyto nepokoje zvláštním způsobem spojeny s výrazným protižidovským cítěním. Dokonce se dá tvrdit, že dobový antisemitismus hrál v případech ničení strojů možná daleko výraznější roli, než by zmohl samotný odpor vůči zavádění strojů do továren. Důkazem budiž také největší pražské dělnické bouře, které nastaly v létě 1844. Míra antisemitských výtržnosti dosahovala takového rozsahu, že se dělnický hněv nejspíš soustředil na trochu jiný terč, než jakým byly samotné stroje.

Židovští podnikatelé v Praze čelili verbálním útokům ze strany městských elit se vzrůstající mírou od 30. let 19. století. Kritika se zaměřovala zejména na nákup nemovitostí (což bylo Židům formálně zakázáno), údajnou nízkou kvalitu výrobků a odsuzování jejich vyzývavého vystupování, neboť Židé svým bohatnutím a podnikáním opustili místo, které jim náleží a povyšují se mimo jim vymezené nižší vrstvy.

Verbální útoky na židovské továrníky se 18. června 1844 překlopily v otevřené nepokoje, když tiskařští učni v továrně bratří Porgesů, ostatně židovských fabrikantů, rozbili tzv. perotinu, tiskařský stroj na textil. Impulzem pro násilný čin bylo zřejmě plánované snížení mezd, které jim bylo ten den oznámeno. Bezprostředně po této akci pokračoval rostoucí dav do dalších pražských židovských továren, v nichž ničil potiskovací stroje – z 26 tehdejších pražských kartounek jich Židé vlastnili 16. Ničení strojů unikla jediná židovská tiskařská dílna, patřící Aronu Beerovi Przibramovi, neboť sami tamní dělníci zabránili rozlícenému davu vstoupit do továrny.

Ačkoli se na první pohled dají výtržnosti vykládat coby součást obecných celoevropských bouří proti mechanizaci výroby, bližší detaily ukazují, že v Praze byla situace o něco odlišnější. Už skutečnost, že útoky na židovské továrny pokračovaly během června i v dalších dnech, a to bez přímé účasti tiskařských tovaryšů, nepřímo vede k závěru, že bouře nevyvolal primárně ekonomický tlak na pracující třídu, jako spíše zakořeněný antijudaismus.

Bezprostřední příčina, která odstartovala výtržnosti, mohla mít daleko symboličtější rozměr. Den předtím získal židovský textilní průmyslník Lazaru Epstein od úřadů povolení, aby mohl neomezeně kupovat a vlastnit „křesťanské nemovitosti“. Navzdory dosavadním zákonným omezením tak člen pražské židovské obce dostal poprvé možnost podnikat a bydlet mimo pražské židovské ghetto.

Rozmach podnikání a úspěch pražských Židů mobilizoval jak dosavadní městské elity, tak řemeslníky a dělníky. Všichni se obávali udílení dalších podobných privilegií pro Židy. Již předtím se v Praze šířila zvěst, že Židé jsou veřejnou mocí preferováni před křesťanskými podnikateli. I dobový ohlas v německých periodikách hovořil o tom, že pražské nepokoje zapříčinilo „židovstvo a tlak, který vyvíjí na pracující třídu“. Ačkoli někteří novináři viděli příčinu spíše v národnostním napětí mezi německojazyčnými Židy a česky hovořící dělnictvem, o protižidovském zaměření událostí nejlépe nepřímo svědčí série prohlášení pražských židovských továrníků, které byly vydávány při revolučních událostech 1848. V pamfletech tito podnikatelé opakovaně zdůrazňují svou loajalitu k českému národu, spolu s vylíčením prospěšnosti mechanizace průmyslu a nemožnosti stroje z továren odstranit – což jiní pražští podnikatelé, čeští ani němečtí, nikdy nečinili.

Zdroj: Martina Niedhammer. Jen pro peníze? Pražské židovské elity v 19. století (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018).
Foto: Eco-Business