Nápad básníka Saturnino Martíneze, který sám podnikal v tabáku, začal vydáváním novin pro dělníky v továrnách, jež vedle politického zpravodajství obsahovaly též články o literatuře, umění a vědě. Martínezem zřízený deník La Aurora ale při své osvětové misi záhy narazil však na jeden problém – nízkou úroveň gramotnosti. Balení doutníků a navázané zpracování tabáku bylo sice hlavním odvětvím kubánské ekonomiky, ale dělníci neměli žádnou formální kvalifikaci. Martínez si však ze středověku vypůjčil institut, díky němuž se jeho deník stal pro řadu lidí hlavním zdrojem informací a formování estetického vkusu.

Jelikož gramotnost mezi kubánskými dělníky byla zhruba 15 %, napadlo Martíneze uvést do kubánských továren veřejné předčítatele. Spojil se s ředitelem střední školy v Guanabacoi a navrhl, aby studenti školy pomohli šířit vzdělanost čtením na pracovištích. Po diskuzi s dělníky z továrny El Fígaro a získání souhlasu majitele docházeli dočasně tamní studenti číst noviny v rámci své výuky. Aby však měli dělníci neustálý přísun denních zpráv, rozhodli se nakonec sami zaměstnanci fabriky platit z vlastních kapes továrního čtenáře. Od 7. ledna v továrně El Fígaro v každé hale seděl lektor, který vedle novin předčítal i romány, a dokonce i odborné knihy jako historické práce či učebnici ekonomie od Floréze y Estrady.

Noviny La Aurora, které Martínez začal vydávat v říjnu 1865, se staly klíčovým periodikem kubánského budování národa. Publikovaly se tam díla kubánských spisovatelů a básníků, stejně jako překlady evropských klasických autorů jako Schiller, Chateaubriand či Dumas. Na stránkách novin se ale také nacházely vzdělávací texty a investigativní reportáže o životě dělníků s praktickými radami, včetně právních rad. Kalkulovalo se s tím, že výtisk by měl vydržet na jednu směnu.

Příkladu z El Fígara během půl roku následovaly i další továrny. Poslech novin umožňoval dělníkům převrstvit mechanickou práci určitou kulisou a motivoval je úspěšně k pravidelné pracovní docházce. Tato pracovní čtení byla tak úspěšná, že si záhy získaly reputaci rozvratné aktivity, ačkoli je podporovali většinou sami majitelé továren. Dne 14. května 1866 vydal nedávno jmenovaný guvernér Kuby Francisco de Lersundi dekret, kterým zakázal „rozptylovat dělníky tabákových dílen, továren a dílen všeho druhu čtením knih a novin“. Navzdory zákazu se další dva roky Lersundiho působení praktikovala v některých továrnách tajná čtení, a poté byl s novým guvernérem výnos odvolán.

Tradice předčítání knih a novin z Kuby ale postupně vymizela, definitivně následkem zmatků za desetileté války let 1868-1878. V průběhu konfliktu o nezávislost Kuby řada dělníků emigrovala do Spojených států, kde instituci veřejného předčitatele obnovili. Dopoledne se četl lokálně vydávaný americký deník, v poledne noviny z Kuby a v odpolední části se sáhlo po některém současném románu, kde se od předčítatele vyžadovalo imitovat různé hlasy postav. Mezi jednotlivými fázemi se nadto četla poezie.

Existence placených předčitatelů se stala v letech po občanské válce určujícím znakem kubánské komunity. V kdysi malé rybářské vesničce Key West, kterou příliv Kubánců proměnil v hlavní centrum tabákového průmyslu, odváděli dělníci podíl z platu do společného fondu, který najímal předčitatele, a dokonce jim platil slušný oděv – široký klobouk, brýle a kabát. Existenci institutu vítaly i americké úřady, neboť díky nim se Kubánci snáze učili anglicky a byli integrováni do každodenního dění v místní společnosti. Předčítatelé vydrželi v továrních až do 20. let 20. století.

V kubánské komunitě se přirozeně nečetla jen díla amerických klasiků jako Hawthorne či Thoreau, ale též poezie a současná evropská literatura – román Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase se stal tak populárním, že dělníci z továren v Key West napsali autorovi hromadnou žádost, zda by po hlavním hrdinovi románu mohli pojmenovat novou značku doutníků – a Dumas s potěšením souhlasil.

Zdroj: Manguel, Alberto. Dějiny čtení (Brno: Host, 2007).
Foto: Erol Ahmed, Unsplash