Základní reakcí na nedostatečnou práci byly tělesné tresty. Bití holí bylo běžnou součástí výchovy tovaryšů již od středověku a vůči dělníkům fungovalo relativně spolehlivě. Vlastníci prvních továren však již v polovině 18. století čelili kritice za bití dětí, které společnost většinově odsuzovala. Jelikož například v textilním průmyslu tvořili často více než dvě třetiny zaměstnanců továrny osoby mladší 18 let (a více jak desetina byla mladší deseti let), jednalo se o oprávněnou kritiku. Šetření různých parlamentních komisí a tovární záznamy ukazují, že bití dětí paradoxně nebylo běžné a ani zdaleka tak časté, jako u starších zaměstnanců. Důvodem byla nízká míra efektivity takového počínání – zbité děti obvykle po výprasku bývaly na delší čas vyřazeny z výroby a do továrny se často už nevrátily. Fakt, že zbití zaměstnanci další den už nepřišli, patřil k hlavním faktorům v omezování fyzických trestů.

Daleko častějším a účinnějším prostředkem pro udržení pořádku byly vyhazovy a hrozba propuštění. V dobách vysoké nabídky pracovní síly a absence základních forem sociálního zabezpečení se většina rodin snažila si pracovní místa v továrnách udržet – pracující děti bývaly rodinami čas od času vyměněny za jiného sourozence a zbity doma.

Třetím typem pomyslného biče byly různé pokuty a srážky z platu, které byly rozšířené zejména v hornictví a výrobě, kde možnost prodeje závisela na kvalitě produktu. Tam, kde byli horníci placeni podle objemu vyrubaného uhlí, často nalézáme pokutování za to, že v dodávkách uhlí se nachází kamení. Výše pokut měla za cíl skutečně poškodit zaměstnance a tím jej vychovat. U horníků s týdenním platem 13 šilinků se účtovala srážka za dva neodpovídající koše 2 šilinky. Za prohřešek menšího rozsahu se po celý týden zvýšila pracovní doba zaměstnance o dvě hodiny, nebo ztratil nárok na denní plat. Výrobce porcelánu a keramiky Josiah Wedgwood chtěl pokutami dělníky vychovávat, když mezi důvody pro odebrání denní mzdy uváděl nenaplnění „dochvilnosti, trvalé přítomnosti, předepsaných hodin práce, svědomité čistoty a péče o pracoviště, vyhýbání se dělání nepořádku a zákaz konzumace jídla a pití“.

Nejméně běžným způsobem potrestání byly různé formy zastrašení, které byly už dobově vnímány jako kuriozity. Když v roce 1833 prováděla jedna komise šetření o práci dětí v textilním průmyslu, z 575 případů „negativního vynucení poslušnosti“ zaznamenala 353 vyhazovů, 48 pohrůžek propuštěním, 101 pokut, 55 fyzických trestů, ale jen 13 stížností rodičům, 2 přeřazení na jinou práci a 3 „ponižující doplňky oděvu“. Poslední kategorie pokrývá případy z přádelny pánů Wittse a Rodicka v Essexu, kde děti dostávaly „stuhy hanby“ na oděv, a jednu přádelnu v Bradfordu, kde provinilci dostávali kolem krku cedulku s popisem deliktu. Pro nízkou míru gramotnosti navíc museli popsaný prohřešek říct všem dělníkům v místnosti a omluvit se jim. Debata o trestání, tak živá koncem 18. století, téměř zmizela na sklonku 30. letech 19. století, kdy došlo k omezení dětské práce. Ve viktoriánské Anglii pak už bylo neslušné kritizovat tělesné trestání pracujících, neboť obecný étos velel, že jakýkoli trest pro líné dělníky je zasloužený, pouze děti mají nárok být uchráněny.

V porovnání s tresty užívání pozitivních motivací a odměn za lepší výkon prakticky absentovalo. Na počátku 19. století bylo téměř nemožné získat za dobrou práci povýšení nebo trvalé zvýšení platu, ačkoli se výjimečně objevovaly speciální odměny. Třeba u příležitosti narození svého syna nechal Matthew Boulton mezi zaměstnance své slévárny rozkrájet vepřovou pečeni. Jeho kolega Josiah Wedgwood dal zase pro všechny své zaměstnance uvařit polévku na oslavu svého přestěhování na nově postavené venkovské sídlo.

Zcela výjimečně se objevila odměna v podobě povýšení či přeřazení na vyšší pozici. Podobně řídkým jevem byla odměna za dobrou práci. Dochované prameny ukazují, že finanční odměna jednotlivci podrývala v dílně pracovní kázeň, protože mezi zaměstnanci bořila představy o rovnosti. Nejběžnější odměnou se stalo přilepšení jídlem za týden kvalitní práce. Richard Arkwright ve své přádelně bavlny zaměstnával více než 300 dětí mladších deseti let a jednou za měsíc dostala nejpilnější dívka panenku a nejpracovitější chlapec pruh slaniny a 20 brambor. Jejich výsledek se pak stal normou pro všechny ostatní a za její nedodržování byly srážky z platu. Řada zaměstnavatelů byla inspirována systémem odměn a zavedla pravidelný příplatek 1 šilinku k týdenní mzdě, pokud se v daném týdnu zvýší produkce, avšak pokud se vyskytovaly méně kvalitní výrobky nebo ve srovnání s předchozím týdnem výroba klesla, bonus se nevyplatil a dělníci dostali ještě pokutu.

Koncem 18. století továrníci v okolí Birminghamu přišli s revoluční úpravou, když dosavadní denní mzdu nahradili platem podle počtu produktů vyrobených v určité dílně. Daný systém si však mohly dovolit pouze velké podniky, kde byl prostor pro finální kontrolu. Reformátor a továrník Robert Owen byl hrdý na svůj systém čtyř barev, udávajících míru kvality výrobku, podle nichž dostávali dělníci plat v následujícím týdnu. Jakkoliv naivním může vypadat systém, kdy dozorci udělili dělníkovi na následující týden barvu a podle ní mu vyplatili plat, ve skutečnosti se Owenovi v jeho přádelnách v Manchesteru a Lanarku systém vyplácel, neboť zvýšil příjmy díky ochotě dělníků pracovat náročněji s vidinou lepšího platu. Tento podle všeho funkční mechanismus však nebyl nikým jiným přijat, protože byl ostatními průmyslníky považován za nemorální. Experimenty nevzbuzovaly důvěru ani pro Owenovu náklonnost k myšlenkám raného utopického socialismu a vyhazování peněz na zlepšení životních podmínek dělníků.

Bližší informace viz: Pollary, Sidney. „Factory Discipline in the Industrial Revolution“.
Foto: Isis França, Unsplash