Již od nejstarších dob bylo opačné pohlaví muži pojímáno jako odlišné a specifické, což se v prostředí středověkých teologů postupně měnilo směrem k rostoucím obavám a strachu z žen. Postupně došlo k systematickému shromáždění, zdůvodnění a propojení starších misogynských tradic s novými vědeckými názory a společenskou realitou. Rostoucí snahy o očistu a reformu církve, které se projevovaly moralizujícími kázáními a literaturou, posílily starší kritiku žen ze strany církevních učenců.

V průběhu 14. - 17. století si teologická reflexe ženy jako nástroje ďábla našla cestu do širšího společenského povědomí. Štafetu kritiků ženství od teologů převzali postupně lékaři hlavně právníci a soudci, ve Francii raného novověku vůdčí intelektuální elita. V rámci svých snah o konstituování jednotného francouzského práva, které by se opíralo o tradici a autority z celé země, shromáždili přehršel drobných, avšak kritických poznámek o ženách, a začaly z nich vytvářet jednotnou právní definici.

Barthélemy de Chasseneuz, vykládající a sepisující burgundské zvykové právo, na úvod své sbírky vyložil, že "žena je tvor vrtkavý, proměnlivý, nestálý, lehkomyslný, neschopný zachovat tajemství". Z toho důvodu žena nemůže vládnout a musí být pod ochranou muže. Ještě striktnější byl jeho koleaga Tiraqueau ve svém spise De legibus connubialibus, který se dočkal více jak dvou desítek vydání. Žena je dle něj pomalejší v myšlení, nespolehlivá a upovídaná, tudíž jejím tvrzením nemá být přikládána přílišná váha. Nesmí přísahat, podepsat žádnou smlouvu a bez manželova svolení ani pořídit vlastní závěť. Jelikož jsou ženy v očích právníků žárlivé, marnivé a snadno se rozruší, jejich život by se měl hlídat - Tiraqueau předkládá sérii zákazů všeho druhu, počínaje zákazem žen mluvit v kostele a konče zákazem vstupu na kolbiště.

Odsuzování ženské letory nezůstalo uzavřeno v teoretických spisech, ale stalo se běžnou součástí francouzského práva. Již od 14. století definovali královští legisté takzvaný sálský zákon, pravidlo, že žádný titul se nepředává ženě, ani se skrze ní nepřebírá. Právník Boutillier toto pravidlo extrapoluje i na vznikající byrokracii: "Žádná žena nemůže být soudcem, neboť soudci přísluší neochvějnost a mlčenlivost, čímž žena od přírody obdařena není. [...] Stejně tak ženy nemohou být advokáty a notáři, neboť jsou příliš ukvapené." Některé francouzské soudy poté vyvinuly praxi, že svědectví dvou žen má stejnou váhu co svědectví jednoho muže. Jean Bodin, velký teoretik francouzského absolutismu, dokonce soudil, že by ženy neměly u soudu svědčit vůbec, pokud jsou k dispozici jiní svědci - jen za nejvyšší nouze o důkazy může soud připustit "jako svědky osoby de facto a de iure nezpůsobilé, tedy ženy".

Přirozeně nejpesimističtější náhled na ženu zastávali v právnické komunitě vyšetřovatelé u čarodějnických procesů. Lotrinský soudce Nicolas Rémy zdůvodňuje fakt, že na jednoho čaroděje připadá deset čarodějnic tím, že ženy podléhají snáze klamům ďábla. Pierre z Lancre, působící u soudního dvora v Bordeaux a stíhající čarodějnice z oblasti Labourd, uvádí zase, že "ženy snáze a ve větším množství než muži podléhají čarodějnictví", protože "je to pohlaví křehké, které často považuje našeptávání ďábla za božské. [...] Vedle toho podléhá četným prudkým a urputným vášním, a také je vlhké a vazké podstaty. A vlhkost se snadno rozbouří a různých dojmů a tvarů nabývá, tento pohyb pak jen stěží a velmi pozdě ustává; muži svým představám méně než ženy popouštějí uzdu."

Někteří renesanční právní učenci však z horšího statutu ženy vyvodily nárok na vyšší právní ochranu a tím započala cesta k uznání žen coby svébytných lidských bytostí. I pro zapřísáhlé odpůrce žen, jako výše zmíněného Tiraquea, měla sice žena vlivem své "slabé mysli" a snadné ovlivnitelnosti nárok na omilostnění v některých případech, a na nižší trest u jiných přestupků. Praxe tak alespoň částečně zmírňovala od konce 16. století teorii.

Ačkoli se žena oficiálně považovala za podřadnou bytost, fakticky získaly manželky obchodníků právo na vlastní podnikatelskou činnost, světské právo začalo připouštět ve francouzském prostředí běžně rozvody a vdovám se vyhradil automatický podíl na majetku. Právní nezpůsobilost ženy se sice prohloubila, ale na sklonku renesance došlo krátkodobě k postavení některých žen na roveň mužům. Přesto nelze hovořit o emancipaci jako takové, ona rovnost byla proti oficiální ideologii a právu a tlak kategorických omezení ji velmi záhy omezil.

Zdroj: Jean Delumeau. Strach na Západě ve 14.-18. století, II. díl: Obležená obec (Praha: Argo, 1999).
Foto: Birmingham Museums Trust, Unsplash