Kousek historie: Léčba dotykem

Až do širší popularizace Newtonových děl v 18. století se všeobecně uznávalo, že život každého určují pohyby na obloze a neviditelné mystické okolnosti. Řada tehdejších lékařských praktik čerpala své přijímání z rituálů a jejich společenského uznávání coby přirozených základů společenského řádu.

Rituál královské korunovace a pomazání dodával od středověku monarchovi zvláštní autoritu, jejímž projevem byla možnost léčit nemocné dotekem - aluze zřejmě vypůjčená z evangelijních příběhů o Ježíšovi léčícím dotykem. Mystická síla královského doteku měla posilovat královskou nedotknutelnost coby požehnané osoby a zároveň legitimizovat králův nárok.

Na britských ostrovech se tento rituál - praktikovaný už ranými anglosaskými králi - ustálil za Jindřicha VIII., kdy král při léčebné proceduře požehnal zvláštní prsten a ten koloval mezi příchozími nemocnými, který jej políbili či jej přikládali na místo bolesti. Alžběta I. a Jakub I., vládnoucí o necelé století později, byli velmi skeptičtí vůči tomuto rituálu. Sami se pokoušeli odstranit tyto léčebné seance a neúčastnit se jich, ale víru v moc královského dotyku vymýtit nedokázali. Naopak, královský dotek se stal ještě exkluzivnější léčebnou praktikou, která přitahovala k panovnickému dvoru zástupy poutníků.

Ještě ve 13. století Edward I. léčil svým dotekem méně než tisíc osob ročně, Karel II. v letech 1660-85 uplatnil svůj dotek už na téměř sto tisíc poddaných. Proslulý londýnský chirurg Richard Wiseman uvedl, že Karel II. vyléčil svými doteky - prováděnými každou středu - více nemocných "než všichni chirurgové v Londýně za celou jeho vládu". Ačkoli králův dotyk byl v porovnání s dalšími dobovými praktikami spíše neškodný, Wiseman coby oddaný roajalista očividně přeháněl.

Účinnost královského doteku byla společensky uznávána i v nejvyšších kruzích. Když například král Karel II. utrpěl v roce 1685 mrtvici, jeho lékaři mu nejprve odebrali "dva poháry krve", kterou králi odebrali, poté přistoupili ke klystýru, podání projímadel a podáváním kýchacího prášku. Když král stále nereagoval, pokračovali v odebírání krve. K tomu králi mazali chodidla mastí z holubího trusu a drcených perel, přikládali mu na hlavu do ruda rozpálené železo a podávali výtažek "čtyřiceti kapek z lidské lebky", než král po třech dnech léčby zemřel.

Nemocí léčenou královským dotek byla od 15. století hlavně skrozfulóza, jež se projevovala zduřením a otoky na krku. V postupu této verze tuberkulózy otok často mizí přirozeně, což královskému dotyku dávalo dojem velké úspěšnosti. V renesanční Anglii farnosti pořádaly sbírky pro své farníky, aby mohli jet do Londýna na léčení královým dotykem. Praktika byla doporučována a předepisována proslulými lékaři. Do Londýna dokonce jezdili postupovat podobnou léčbu bohatí cizinci z Nizozemí či Říše.

Ačkoli mnozí vladaři často obtížně smiřovali tuto praktiku s praxí státní církve, pro kterou bylo takovéto léčitelství pověrou, uznávali její užitečnost pro potvrzování královské autority a legitimity. Nakonec ji pod vlivem společenského tlaku praktikovali i monarchové, kteří v ní nevěřili. Posledním anglickým panovníkem, který dotyk pravidelně poskytoval, byla královna Anna na přelomu 17. a 18. století. Její nástupce Jiří I. odmítl v roce 1714 pokračovat v tradici, kterou považoval za pověru. Ve Francii tuto léčbu poskytoval král Ludvík XV. ještě v polovině 18. století a po restauraci i Karel X. - naposledy v roce 1830.

Zdroj: Marc Bloch. Králové divotvůrci (Praha: Argo, 2004).

Zdroj ilustrace: Britannica