Centrem husté sítě učenců, obchodníků, námořníků a aristokratů, které spojoval zájem o Ameriku, bylo španělské město Sevilla, odkud vyplouvaly lodě do Nového světa, a kam se shromažďovali všichni, které objevený kontinent zajímal. Specifickou pozornost zejména učené veřejnosti poutaly nové rostliny a přírodniny, k nimž se přistupovalo se zvláštní směsicí nedůvěry coby něčemu přirozeně zlému, a zároveň se zvědavosti po jejich účincích.

Výrazný obrat ve vztahu k přírodninám z Ameriky přinesl sevillský lékař Nicolás Monardes, u něhož konfrontace s novou rostlinou znamenala osobní velký mentální zlom od středověkého uvažování k renesančnímu. Monardes, čerstvý absolvent lékařství z univerzity v Alcalá de Henares, byl v roce 1533 povolán k lůžku jistého Pascala Catani Ginoveseho, který se krátce předtím vrátil z Nového světa. Monardes diagnostikoval jeho příznaky coby projev zanesení organismu a předepsal nemocnému projímadlo. Ginovese se proti tomu ohradil a chtěl, aby mu podali jím dovezený léčebný prostředek, který nazýval rebarborou z Nového Španělska (Ruybarbo de Nueva Espana).

Monades o pokynu nemocného pochyboval, navíc požadovanou rebarboru neznal. Již předtím několikrát odsoudil podávání léků, o nichž není lékaři nic známo. Catano Ginovese nakonec souhlasil s projímadlem, ale nepomohlo mu. Při druhé Monardesově návštěvě už odmítal pozřít jiný lék než svou rebarboru z Ameriky (jednalo se zřejmě o rostlinu jalapu, jejíž kořen užívali domorodci jako projímadlo s protizánětlivými účinky). Krátce po léčbě novou rebarborou, která mu byla podána navzdory Monardesově nesouhlasu, se Ginovese uzdravil.

Aby však Monardes uznal svůj omyl, rozhodl se, že se musí prokázat účinky neznámé rostliny i na dalších pacientech. Současně s tím se rozhodl získat o rostlině informace napříč Sevillou. Jedním z jeho informátorů se stal františkánský mnich Guardian, který pobýval v Novém světě a vzpomněl si, že jej tam léčil "indiánský lékař" (Indio medico) práškem z kořene jisté rostliny, rozpuštěným ve víně. Guardian podal zprávu o této rostlině svým nadřízeným v souladu s nařízeními španělské koruny o zasílání informací o Novém světě a Monardes si sehnal její opis.

Protože účinky se podobaly prášku z rebarbory berberské (Ruybarbo de Berberia), františkáni analogicky pojmenovali rostlinu dle provincie jako rebarboru z Mechoacanu (Ruybardo de Mechoacan). Monardes se po přečtení zprávy začal tázat všech, kteří připlouvali z Nového Španělska, zda o rostlině něco neví či něco nečetli. Po jisté době zjistil, že rostlina dávno dorazila do Sevilly a tamní františkáni se ji pokouší pěstovat.

Díky spolupráci s nimi Monardes rostlinu prozkoumal a popsal, a následně ji podal svým dvěma pacientů. Když zafungovala, informoval své přátele a evropskou lékařskou komunitu.P o tomto zážitku se Nicolás Monardes zaměřil na zkoumání léčebných rostlin z Nového světa, o nichž napsal třísvazkové dílo. Metodou mu byly rozhovory s mnichy, obchodníky a vojáky, kteří se vraceli do Sevilly. Užíval systematický dotazník a udržoval korespondenci i do Ameriky.

Jeho Primera y segunda y tercera partes dela Historia Medicinal se staly pro celé 16. století výchozí příručkou lékařských účinků rostlin z Ameriky a patří k nejvydávanějším knihám doby (přeložena byla do 6 jazyků, v době, kdy odborná produkce vycházela téměř výlučně v latině). Paradoxem je, že i sami Španělé žijící v Novém světě se následně řídili dílem sevillského lékaře, který v Americe nikdy nebyl a celou svou knihu založil na zprostředkovaných informacích.

Zdroj: Jana Černá. Očitá svědectví: Španělsko, Nový svět a změna vědeckého komunikačního paradigmatu (Západočeská univerzita, 2012)

Zdroj ilustrace: University of Notre Dame