Jedním ze společných rysů reformátorů na pražské středověké univerzitě, kteří se sdružovali kolem Jana Husa, bylo jejich zavrhování studia práv. Navzdory existenci několika málo právních znalců i mezi Husovými stoupenci, jakými byli Jan z Jesenice a Jan Kardinál z Rejnštejna, patří zavrhování právníků k rysům, jakým se husitství odlišuje od jiných obdobných proudů. Ostatně, i zmínění právníci v Husově okruhu byli společensky nenáviděni kvůli své profesi a odbornosti.

Počátkem nevraživosti mezi právníky a dalšími akademiky bylo oddělení pražských práv od univerzity v roce 1372, které Karel IV. dodatečně potvrdil. V Praze tak existovaly dva univerzitní celky se svými rektory, které sdílely stejného kancléře, soud a udělené výsady. Toto oddělení ještě podpořilo zaměření právnické univerzity na bohaté urozené osoby, kterým akademický titul zajišťoval přístup do vysokých a lukrativních úřadů církevních i státních, z nichž mohli svou alma mater dále podporovat.

Odsuzování právníků ještě přiživil král Václav IV., když na rozdíl od svého otce začal do svých služeb přijímat výlučně mistry práv. Na konci 14. století již právnický stav dominoval pražským intelektuálním kruhům co do prestiže a bohatství, neboť aby se král vyhnul platům "ze svého", udílel právníkům u dvora církevní posty, a to právě na úkor mistrů svobodných umění a teologů, kteří ztráceli možnost profesního uplatnění. Absolventi práv navíc pobuřovali svými velkými nároky na finance a společenské uznání ostatní studenty. Jejich vyšší společenské postavení a potřeba na něj upozorňovat bourali dosavadní legitimitu akademického světa a jeho hierarchii.

Příkladem dobové troufalosti právníků v Praze byly útoky na pozici teologie, středověké královny věd. Pražská právnická univerzita trvala na tom, že právo, jelikož vládne duším všech, je vyšší a důležitější věda než teologie, která vládne jen výkladu Bible. Proti nim se zejména pražští reformátoři začali přidržovat neomylné autority Písma, protože jen ono je univerzální a neměnné, v kontrastu k pomíjivosti a rozdílnosti právních předpisů.

Právní věda začala být v okruhu reformně naladěných studentů kolem Matěje z Janova a Jana Husa označována za lidský výtvor plný přebujelosti, těžkopádnosti, svévole a podvodů, který je v rozporu s evangelickou prostotou a jasností. Konflikt nechtěla ani jedna strana utišit a rozhořel se na počátku 15. století, kdy se reformátoři zaštítili dílem Johna Wyclifa - obvykle označovali právníky jako "pravilegisty", což byla dovedná hříčka kombinující slovo "právo" s latinským "pravus" (křivý, nepoctivý). Jan Hus razil pojmy pravouk a pravouvec jako urážky vůči právníkům, odkud přešlo do češtiny slovo právník, původně označení křiváka, místo staršího pojmu jurista.

Právnická kariéra se v Husových spisech stala synonymem pro sobecký hon za posty a oportunismus, při němž je opomíjen zákon Boží. Pod verbálními útoky reformátorů byli juristé neustále: měli být omezenci, blouznivci, šiřitelé nesmyslů, poživační a lakotní, a navíc chtěli zavádět do řádu světa novoty Vedle nařčení z nepoctivosti byli též kanonisté viněni z nestydaté pýchy - Štěpán z Kolína třeba uvádí, že "od chvíle, co jejich právnická fakulta vstoupila do studií, se vyvýšila na náš účet, zastínila záři trivia a quadrivia. Důkazem budiž, že kdokoli, kdo nestudoval na řečené fakultě práv, je jimi považován za hlupáka".

Pražští právníci, pro něž bylo jejich studium skutečně přípravou pro vysoké pozice, nemínili se svými kritiky vést polemiku, ale o to horlivě na ně útočili z úředních míst. Pražský vikář (a právník) Jan Kbel, který stanul v čele pronásledování wyclifistů a pálením jejich spisů, se cítil útoky osobně dotčen. Původně intelektuální a akademický spor o významu disciplín se přehoupl do fáze mocenského boje. Ve stejné fázi pražští reformátoři dospěli k názoru, že jejich poznání je "sacra pagina", jediná cesta k spasení světa - názor, který byl Husovi tak drahý, že jej musel jet vysvětlit do Kostnice.

Mimochodem právě pověst Husa jako hanobitele právníků, který opovrhuje právem, přispěla k jeho odsouzení - většina koncilních otců byla vystudovanými právníky a cítila se jeho spisy dotčena i osobně. Pražská právnická univerzita nakonec zaplatila za své politické propojení s římským papežstvím v boji proti pražským reformátorům tvrdou cenu. Politický nestabilita ji oslabila ve chvíli, kdy Václav IV. odpadl od římského papeže, a fakticky zanikla vydání Kutnohorského dekretu - ačkoliv poslední dva studenti Prahu opustili "až" v roce 1412.

Zdroj: Olivier Marin. Geneze pražského reformního hnutí 1360-1419 (Praha: Karolinum, 2017).

Zdroj ilustrace: The Granger Collection / Alamy Stock Photo