Velkou módou renesančních elit se stalo vytvářený rozsáhlých sbírek hmotných objektů, od přírodnin přes mince až po knihy. V takzvaných kunstkomorách či kabinetech kuriozit se nacházelo nepřeberné množství vzájemně nesouvisejících předmětů, třeba domnělé rohy jednorožců (v nejlepším případě špičáky narvala), americké indiánské luky, kakaové boby, polodrahokamy či broušené kameny a sklo.

Samotné rozměry předmětů vyžadovaly v zásadě nahodilé uspořádání v rámci jedné skříně či nejlépe malé místnosti, nicméně tato nahodilost v umístění začala být poměrně záhy vydávána za cíl. Každá, sebevíc neuspořádaná sbírka, měla být malým obrazem vnějšího světa, makrokosmu, a představovat jeho co nejlepší analogii.

Třídění předmětů sice neprobíhalo v rámci jejich uložení a dílčím vystavení ve vitrínách, jak k němu přistupují třeba dnešní muzea, ale přeci jen je zaznamenáno v inventářích sbírek. Vlastníci předměty třídili ve svých seznamech do rubrik přírodních (naturalia) a umělých (artificialia) kousků, a pak na nerosty, rostliny, mince a obrazy. Uspořádání v psaných či tištěných inventářích nebývalo abecední, zvykem bylo uvádět na první místo, čeho si vlastník cenil nejvíce - a ne vždy to musel být nejnákladnější kousek. Inventář totiž vyjadřoval estetické a hodnotové založení majetele - a opět byl tedy další zmenšenou analogií vnějšího světa.

Nejpečlivější inventáře vrcholné renesance, které pochází ze sbírek arcivévody Ferdinanda z tyrolského Ambrasu a císaře Rudolfa II., obsahují třeba kategorie vědeckých přístrojů (scientifica), antických památek a zbraní. Mnohé inventáře známnějších sběratelů pak vyšly tiskem - ačkoli se lidé nemohli obvykle pokochat vlastníkovou sbírkou na vlastní oči (což bylo velké společenské privilegium), zpřítomňovala se jim psaným popisem. Obecně se tištěné katalogy pokouší svým čtenářům nabídnout nový a jednotný hierarchický řád sbíraných předmětů: nejníže stojí předměty čistě přírodního původu, následované věcmi opracovanými působením přírodních sil, přes částečně zpracované, a na samém vrcholu před předměty čistě lidského estetického umu, tedy sochami a obrazy, jsou ty, které vyjadřují úroveň lidského poznání - vědecké přístroje a glóby.

Samuel Quiccheberg, jehož spis o inventářích z roku 1565 se stal inspirací pro habsburské sběratele, navrhl sbírky třídit do pěti místností dle následujícího klíče a pořadí: předměty spjaté s říší, předměty umění a řemesel, přírodniny, lidské artefakty, obrazy. V rámci těchto skupin pak měly být utvořeny další kategorie podle místa původu a historického stáří.

Nejsložitějšími na organizaci a katalogizování se však ukázaly být mince a antické nápisy. Sběratelství obojího bujelo s ohledem na renesanční zájem o antiku. Mince jako drobný předmět nebyly zvlášť drahé a vzhledem k množství typů, které po Evropě obíhalo, musely být sbírány spolu s katalogy, které je popisovaly. Kolikrát se jednalo o předměty cennější než pár mincí. Obdobně epigrafické památky, tedy dochované historické nápisy, se zaznamenávaly v přepisech, které se brzy začaly sbírat v papírové podobě (třebaže někteří zájemci sbírali i samotné kameny s nápisy). Mince se měly třídit podle císaře doby, kovu a rubu, zatímco epigrafy dle autora, užitých slov, chrámu, lokace či zmíněných profesí.

Obdobné manuály se celkem záhy začaly zpracovávat i pro další sbírané předměty, zejména historické povahy a přírodniny. Právě tyto detailní klasifikační postupy pro jednotlivé nálezy na konci renesance vytvořily první knihovní katalogy, a to na principech, které užíváme dodnes. Stejně tak podnítily několik století úsilí o vytvoření univerzální klasifikace rostlin, živočichů či minerálů, na nichž byla vybudována moderní biologie a do jisté míry i chemie.

Zdroj: Horst Bredekamp. The Lure of Antiquity and the Cult of the Machine (Princeton: Markus Wiener Publishing, 2016).
Foto: Sheng Li, Unsplash