Taylorovy myšlenky nalezly překvapivého pokračovatele o desetiletí později v osobě Alexeje Kapitonoviče Gastěva, nejvydávanějšího sovětského básníka rané bolševické éry. V roce 1921, deset let po vydání Taylorovy učebnice managementu, se Gastěv rozhodl prohloubit taylorismus směrem ke zkoumání lidského těla při práci. Novou disciplínu, která se měla stát propojením mezi zásadami managementu a pravými vědami, nazval biomechanika.

Samotný Gastěv se léta živil jako dělník, a i jeho poezie se odvolávala na zkušenost z továrního provozu, který podle něj dodával práci důstojnost, řád a hrdost, čímž plnil bolševikům vítanou roli dělníka-umělce. Po bolševickém převratu se jeho poezie stala oficiální a podporovanou součástí nového života. V roce 1919 se Gastěv nejprve angažoval v kovoliteckých odborech, kde si jej povšiml vůdce bolševiků, Vladimír I. Lenin, jenž se přiklonil k vědeckému řízení coby nezbytnosti pro industrializaci Ruska. Ve snaze získat na svou stranu technické a vědecké elity podnikli bolševici v raném období své vlády řadu kroků k jejich zvýhodnění – v prosinci 1919 byly vědcům přiznány zvláštní potravinové příděly a další pracovní výhody, od ledna 1920 pak zvláštní komise pod vedením spisovatele Maxima Gorkého dbala na zlepšování životních a pracovních podmínek ruských vědců a jejich výzkumných ústavů, které bolševici houfně zakládali.

Gastěv vycítil příležitost a v roce 1920 se za osobní podpory Lenina i Trockého zrodil Ústřední institut práce, kde se měly vyvíjet optimální metody výroby, zvládnutelné každým a bez jakékoliv kvalifikace. Lenin, a nejspíše i další bolševici, se dali přesvědčit tezí, že zjednodušení pohybů při vykonávání práce, které lze odhalit experimentálně, zvýší produktivitu aniž by zvýšilo vykořisťování dělníků. Tlak na rychlejší produkci díky lepší koordinaci pohybů v práci nezvýší pracovní dobu a nadto omezí nutnost mechanizace. Dělníci se naučí dělat věci, které dělával stroj a tím navíc sníží náklady. Smyslem Gastěvova institutu mělo být zmechanizování a zjednodušení lidské pracovní činnosti – žáci stáli u pracovních stolů v předepsané pozici, nacvičovali jednotlivé kroky každého úkolu a následně prováděli koordinovanou choreografii společné výroby. Drobnou vadou na kráse byl fakt, že v počátcích neměl institut žádné pomůcky, nástroje, palivo, stopky či dokonce ani jídlo – pracovníci přespávali v budově a cvičili s dřevěnými maketami strojů, které si vyrobili.

Ambice Ústředního institutu byla prostá: pomocí vědy přeměnit dělníka v přesný stroj. Pro řadu činností nebyl dle Gastěva potřeba specifický nástroj, pokud se samo tělo vycvičilo, aby plnilo úkoly stroje, což mělo navýšit efektivitu činnosti a zároveň snížit nároky na mechanizaci práce.  V roce 1922 napsal do Pravdy o pojetí nové disciplíny toto: „Proč se píší hory knih o termální energii, hutních pecích, bojlerech, parních strojích, elektřině, černém uhlí, spalování dřeva, o elektrifikaci, ale žádná o energii dělníka? […] V lidském organismu je motor, jsou tam pružiny, sofistikované regulátory, jsou tam dokonce měřidla. To všechno potřebujeme prozkoumat a využívat. Měla by vzniknout speciální věda – biomechanika. Tato věda nemusí být zaměřena jen na práci; měla by se týkat i sportu, v němž jsou pohyby výkonné, přesné a zároveň lehké jako vánek a umělecké jako mechanismy.“

Prakticky volné pole dostal Gastěv pro své teorie po druhé všeodborové konferenci v roce 1924, kdy měl jeho institut obstarat plošné zavádění vědeckých metod v celém Sovětském svazu. Práce kolektivu ve výzkumném ústavu byla široká, cílem bylo nalézt řád a harmonii v lidských pohybech tak, aby se lidská činnost změnila v racionální soustavu bodů a křivek, které mohou být měřeny, analyzovány a unifikovány.  Výzkumný program institutu nebyl ovlivněn jen taylorismem, třeba ruský avantgardní divadelní režisér Vsevolod Emiljevič Mejerchold přivedl Gastěva na myšlenku estetického vyjádření dělnických pohybů a experimenty založenými na antickém divadle a pantomimě.

Mezi průkopníky v Ústředním institutu práce patřil Nikolaj Alexandrovič Bernštejn, který vypracoval způsob, jak zaznamenávat pohyb pomocí filmů a sekvencí fotografií a jak tyto záznamy analyzovat pomocí matematiky s cílem zvýšení účelnosti.Jeho nástrojem byla vysokorychlostní kamera, zvaná kymocyklograf, jejíž závěrka se otáčela před objektivem kamery a na fotografické desce se díky tomu zaznamenávaly obrazy exponované o zlomek vteřiny za sousedním. K samotnému nastavení a měření rychlosti otáček neměl Bernštejn adekvátní přístroje a tak musel použít ladičku, foukat vzduch skrz otvory a porovnávat výšku tónu ladičky s hvizdem vzduchu.

Stejně jako Gastěv, i Bernštejn vyšel z toho, že fyzikální zákony jsou univerzální, a proto by neměl být rozdíl mezi dělníkem a strojem. Lidskou práci je třeba dekonstruovat podobně, jako jsme odhalili fyzikální zákony, kterými se řídí práce strojů. Ve své první studii, Biomechanice dělníkova úderu, to shrnul slovy: „Zákony mechaniky jsou všude stejné, bez ohledu na to, zda se týkají parní lokomotivy, soustruhu nebo lidského stroje. Proto nemusíme odvozovat nějaké nové zvláštní mechanické zákony. Musíme jenom sestavit popis a charakteristiku tohoto živého stroje stejně, jako bychom popisovali automobil nebo tkalcovský stav.“

Poznatky Bernštejna a Gastěva se koncem 20. let začaly dostávat stále více do rozporu s dobovou psychologií a zkoumání reflexů. Postupně odhalili, že i při zatloukání hřebíku kladivem není žádný úder stejný. Bernštejn a většina psychologů se s Gastěvem rozešla ve zlém a přešla do psychologických ústavů. Samotný Gastěvův institut se s nástupem Stalina přesměroval - stále méně zkoumal lidskou práci a více stroje, až se stal hlavním proponentem mechanizace průmyslu. Vedle toho ale stojí v pozadí stachanovského hnutí, které bylo do jisté míry vyjádřením Gastěvovy teze o novém člověku - dělníku a stroji.

Dopady Gastěvovy práce na nárůst průmyslové efektivity jsou však přinejlepším sporné. Mnoho sovětských ředitelů sice přešlo na systémy úkolového řízení a na ně vázaných mezd, ale bez praktických reorganizací a návodů to bylo v zásadě zbytečné – a samotný institut se věnoval spíše zjednodušenými experimenty, které praktickou aplikovatelnost postrádaly.  Když třeba v roce 1926 navštívila Gastěvův institut delegace z Fordových závodů, byla dosti rozladěna „politováníhodným marněním času mladých lidí“ v institutu, který spíše než vědecké pracoviště připomíná „cirkus, komedii, blázinec“.  Zároveň nelze činnost výzkumníku pominout tím, že se jednalo o avantgardní a neplodné úvahy. Pakliže sovětský průmysl přijal místo avantgardních tezí o řízeních dělníky systém hierarchického managementu, je to primárně zásluha Gastěva a jeho institutu.

Zdroje: Simon INGS. Stalin a vědci (Praha, Vyšehrad, 2020). Julia VAINGURT, Poetry of Labor and Labor of Poetry: The Universal Language of Alexei Gastev's Biomechanics (Russian Review, 2008, 67, č. 2).

Zdroj ilustrace: Se svolením The Charnel-House