Kousek historie: Pátrání po tržním řešení změn klimatu

Prvotní reakcí vědecké obce byla fatalistická varování o nutnosti globální spolupráce, která musí přijít ihned - a lidé ji přijmou jen důsledným vysvětlením ohromné ceny obětí, kterou nečinnost přinese. Vidiny globálního nedostatku potravin, věčného sucha a zatopení měst se staly základním nástrojem prezentování otázky klimatických změn.

Přestože řešení skleníkového efektu získalo jasnou veřejnou prioritu, několik vědců si položilo klíčovou otázku: jakou hodnotu jednotlivci a celé státy připisují budoucnosti a kolik jsou v jejím zájmu ochotni obětovat? Jeho řešení se ujal yaleský ekonom William Nordhaus, jeden z poradců amerického prezidenta Cartera.

Nordhausův model byl alarmující v jiném ohledu, než tehdejší vědecká varování. Vzhledem k dlouhodobě stabilnímu klimatu ukázal, že jej veškeré ekonomické a společenské predikování považuje za konstantní faktor. Dlouhodobé investice do zemědělství, výstavby, či třeba i bezpečnosti, nezohledňovaly možnost klimatických výkyvů ani jako teoretické riziko. Lester Lave, ekonom z Brookings Institution, to v roce 1977 shrnul lapidárně: "Pokud by měl svět skončit za dvacet pět nebo třicet let, pro dnešní ekonomy by se tím nic nezměnilo."

Podle Nordhausova modelu se několik dalších vědců pokusilo vyčíslit náklady tehdejších scénářů klimatické změny. Stephen Schneider a Robert Chen, fyzikové Národního centra pro výzkum atmosféry, došli k závěru, že zvýšení hladiny oceánů při globálním oteplení o 3 °C by vedlo k poklesu cen nemovitostí v USA v průměru o 6 %.

Nordhaus šel ve svém modelu s predikcemi dál. Předpovídal nutnost rostoucích investic do zemědělství pro udržení jeho výnosnosti a tedy riziko hladomorů v chudších zemích, vyostření ekonomické nerovnosti mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, ale i v rámci bohatých společností a usoudil, že neřešení klimatické změny je iracionální nejen morálně, ale též ekonomicky.

Zároveň však William Nordhaus jako ekonom nevěřil v celospolečenský altruismus, ale domníval se, že řešení může pomoci trh. Navrhl opatření v podobě daně za emise oxidu uhličitého - a vypočítal dopad jedné vypuštěné tuny na klima na hodnotu 10 USD. A došel k závěru, že její zavedení je nemožné.

Nordhausův výzkum a skepse byly všeobecně přijímané. V článku pro Nature v roce 1979 ("A Political View of CO2") politolog Michael Glantz formuloval tezi, že politici k řešení krizových situací přistupují dvěma způsoby: buď praktikují krizový management ve snaze přesunout odpovědnost na odborné složky, nebo problém ignorují a proplouvají kolem. Jako příklad si vzal řešení smogových situací a zákony na ochranu ovzduší, které byly přijímány v 50. a 60. letech. Dokázal, že preventivní opatření by byla méně nákladná, ale krátkodobé politické potřeby zastiňují a odstraňují potřebu řešení dlouhodobějších otázek, čímž vedou k dražším, opožděným a méně účinným reformám později. Jediná budoucnost, kterou politický proces zohledňuje, se rovná nejvýše dvojnásobku volebního období politika.

Všeobecná skepse byla sdílena. Téhož roku německý fyzik Klaus Meyer-Albich usoudil, že globální politika operuje s principem nejmenšího společného zájmu a kompromisu, který preferuje nejmenší akci. Abstraktní problém změny klimatu dle něj neměl šanci, protože pokaždé bude pro určitý počet zemí výhodnější upřednostnit vlastní ekonomický zájem. Jinými slovy: jediným řešením bylo čekat na skutečnou katastrofu a nedělat nic.

A přestože celá 80. léta vědecká obec a část diplomatů organizovala mezinárodní konference o skleníkovém problému, pouze v průběhu 90. let nastalo úzké okno příležitostí, kdy byly podniknuty první mezinárodní kroky - a to podle Nordhausových doporučení, které přinesly globální systém obchodu s emisními povolenkami a úmluvy o zákazu freonů a plynů ničících atmosféru.

Zdroj: Rich, Nathaniel, Jak ztratit zemi: Dějiny včerejška (Brno: Host, 2020); Simon, Julian L., Největší bohatství (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006).

Zdroj ilustrace: PPatrick Hendry, Unsplash