Antarktida obsahuje ve formě ledu téměř polovinu veškerých sladkovodních zásob vody na Zemi. Nová studie vydaná v nejprestižnějším vědeckém časopise Nature s recenzním řízením nyní modeluje tání těchto zásob ledu v závislosti na zvýšení globální teploty.

Jedním z hlavních závěrů studie je fakt, že při tání Antarktidy existuje několik hranic, které když budou překročeny, ztracená ledová pokrývka se již neobnoví, a to ani při světovém ochlazení zpět na předindustriální teploty. Toto zvýšení hladiny světových moří tedy bude z lidského pohledu nezvratné. Antarktické ledovce pak začnou opět růst až při snížení teplot o více než jeden stupeň Celsia pod předindustriální teploty.

Druhým poznatkem je setrvačnost tání antarktických ledovců. Při zvýšení globální teploty o 2 stupně Celsia nad předindustriální teploty, což je svrchní hranice stanovená Pařížskou dohodou, dojde k nastartování kolapsu západoantarktického ledovce, který nakonec sám o sobě způsobí zvýšení hladiny moří o 2,5 metru. Toto tání však bude pozvolné a bude trvat stovky let.

Podle meta-analýzy vydané letos ve vědeckém časopise Climate and Atmospheric Science je při dodržení Pařížské dohody pravděpodobné, že do roku 2100 stoupne hladina moří zhruba o půl metru a do roku 2300 o více než metr. V případě scénáře nadále se zvyšujících emisí skleníkových plynů (RCP8.5) pak pravděpodobně dojde do roku 2100 ke zvýšení hladiny moří o necelý metr a do roku 2300 o více než tři metry.

Ještě vyšší růst teplot a posléze i mořské hladiny je v současnosti již nepravděpodobný vzhledem k celosvětově přijímaným opatřením ke snižování emisí skleníkových plynů. Bez těchto opatření by však došlo k výrazně vyššímu nárůstu mořské hladiny; při zvýšení globální teploty o 6 stupňů Celsia by se hladina moří pouze táním antarktických ledovců zvýšila o 12 metrů. Při zvýšení globální teploty o 13 stupňů Celsia by pak Antarktida roztála úplně a hladina moří by se eventuálně zvýšila o 58 metrů.

I zvýšení mořské hladinu o pouhý jeden metr je však nebezpečné pro mnoho pobřežních oblastí a měst. Bude totiž docházet ke zvýšení mořské eroze, která bude "ukrajovat" z obyvatelných oblastí, což nejvíce postihne ostrovní státy. Největší hrozbou pro pobřežní oblasti však budou hurikány a bouře. Při nich totiž běžně dochází ke vzedmutí mořské hladiny a zatopení obydlených oblastí, jako se to například stalo v USA v roce 2005 při hurikánu Katrina či v roce 2012 při hurikánu Sandy. Jakékoliv trvalé zvýšení mořské hladiny totiž současně způsobí zvýšení hladiny i při těchto bouřích.

Studie loni publikovaná v časopise Nature Communications odhaduje, že i v případě dodržení Pařížské dohody budou kvůli zvýšení mořské hladiny v tomto století zatopeny domovy zhruba 190 milionů lidí. V případě vysokého emisního scénáře pak dojde k zatopení domovů 630 milionů lidí.

Prof. Jonathan Bamber, profesor of glaciologie na University of Bristol, k tomu řekl: “Tyto studie jasně dokazují, že i omezené globální oteplení má velmi vážné následky pro lidstvo, které se zvyšují exponenciálně s růstem globální teploty. Zvýšení hladiny moří i jen při oteplení o 2 stupně Celsia představuje existenční hrozbu celým státům. Některé státy budeme muset odstranit z mapy světa, protože přestanou existovat. Vážnější už to být nemůže.

Reportáž z Marshallových ostrovů, které jsou jedním ze států nejvíce ohrožených stoupáním hladiny moří, představuje dokument The Final Years of Majuro:

Úvodní obrázek: North Carolina Department of Transportation, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons