Příbuzný Megalodona, celosvětově známý žralok bílý, který je v současné době považován za nejobávanějšího, dorůstá délky šesti metrů. Britští vědci odhalili, že svému pradávnému předkovi nesahá doslova ani po kotníky.

Megalodon dnes už přežívá pouze na plátnech hollywoodských filmů. Ve skutečnosti žil před 23 až 3 miliony let a svého současníka převyšoval co do velikosti zhruba dvojnásobně. Oproti dvoutunovému stisku čelistí žraloka bílého dosahoval stisku více než deseti tun. Nalezené fosílie tuto skutečnost nemohou než potvrdit - trojúhelníkové řezáky Megalodona jsou větší než lidská ruka.

Britští vědci pro určení jeho proporcí použili řadu matematických modelů. S jejich pomocí srovnali fyziologické podobnosti se všemi žijícími příbuznými. Práce byla publikována v časopise Scientific Reports. Kromě paleobiologů a zapálených fanoušků žraloků jako Jack Cooper, jednoho z hlavních autorů práce se výzkumu účastnila i odbornice na žraloky, doktorka Catalina Pimiento a paleontolog Mike Benton. "Megalodon mne motivoval ke studiu paleontologie," prozradil Cooper. "Bylo mým snem jej jednoho dne zkoumat." Vědci pro výzkum použili zejména řadu dochovaných fosilních zubů.

Čím je ovšem nejnovější výzkum tak zajímavý? Doposud byl prehistorický netvor, známý celým latinským jménem jako Carcharocles megalodon, srovnáván pouze se žralokem bílým. Cooper a jeho kolegové poprvé do analýzy zahrnuli i dalších pět současných žraloků. Megalodon totiž není přímým předkem žraloka bílého. Je stejně tak příbuzný s jinými velkými žraloky, jako například žralokem tichooceánským (známým také jako Salmon shark) nebo žralokem sleďovým (Porbeagle shark). Aby s jistotou určili velikost Megalodona, museli vědci do studie zahrnout i další z jeho žijících příbuzných. "Detailně jsme sledovali evoluci těchto pěti vybraných druhů a jejich morfologické změny," vysvětluje profesor Benton.

Výsledky analýzy ukázaly, že Carcharocles megalodon dorůstal délky 16 metrů. Jeho ocas měřil přibližně 4 metry, hřbetní ploutev necelé dva. Studium tohoto prehistorického obra představuje zásadní krok k pochopení jeho fyziologie a tedy odhalení důvodů jeho vyhynutí.

Originální publikace: https://www.nature.com/articles/s41598-020-71387-y

Zdroj: ScienceDaily, zdroj titulního obrázku: George Desipris, Pexels