Komunikace mnoha druhů živočichů je založena na výměně specifické informace. Obvykle se jedná o ustálenou reakci na podněty (např. poplašná volání v reakci na přítomnost predátora), která vzniká nezávisle na pozornosti, zájmu nebo dokonce přítomnosti příjemce. Tyto typy reakcí se vyskytují i u lidí. Lze si představit např. naši reakci, když se dotkneme něčeho horkého – nejspíš mimovolně vykřikneme, zatřeseme rukou a/nebo uděláme obličejový výraz bolesti. Nicméně neděláme to za účelem komunikace, ale děláme to, ať už je někdo jiný přítomný, nebo ne.
Oproti tomu lidská řeč je příkladem flexibilní a záměrné komunikace – sami se rozhodneme, zda někomu, kdo byl třeba mimo místnost, řekneme: „Pozor, je to horké.“ Navíc to můžeme říct i bez přítomnosti daného podnětu, na který jsme původně reagovali. Tento způsob komunikace je zřídkakdy pozorován u ostatních druhů živočichů a jazyk je považován za jednu z lidských unikátností. I přesto byly některé prekurzorové schopnosti nejspíše přítomny v komunikaci našich dávných předků, a tudíž se předpokládá, že by měly být sdíleny i mezi dnešními druhy lidoopů.
Primatoložka Kirsty Grahamová ze skotské Univerzity v St. Andrews strávila stovky hodin pozorováním šimpanzů bonobo (Pan paniscus) v pralese poblíž vesnice Wamba v Demokratické republice Kongo. Zaznamenala a rozšifrovala až 80 typů gest, která jedinci používají ke každodenní komunikaci s ostatními (např. když jeden dá svou ruku pod bradu druhého, „říká“ si o jídlo). Podobný soubor gest zaznamenala i kolegyně Grahamové Catherine Hobaiterová, která sledovala šimpanze učenlivé (Pan troglodytes) v ugandské rezervaci Budongo Central Forest.
Zajímavé je, že tento bohatý repertoár gest v lidské jazykové komunikaci chybí, respektive se objevuje u preverbálních dětí (věk: 1–2 roky) před rozvojem řeči, přičemž by se mělo jednat o více než 50 gest z „lidoopího repertoáru“ (odkaz na článek). Grahamová a Hobaiterová ovšem přináší překvapivé důkazy toho, že schopnost našich předků porozumět gestům nejspíše přetrvává u současných lidí. Navíc předpokládají, že lidská řeč se mohla vyvinout právě z tohoto propracovaného systému gest.
„Používají gesta na jazykový způsob, a proto existuje teorie, podle níž se lidská řeč mohla vyvinout z tohoto gestického základu,“ říká Grahamová. „Lidé bez jakéhokoli tréninku a bez toho, aby viděli jakýkoli výsledek nebo okolní chování, dokážou pochopit, co gesta šimpanzů učenlivých a bonobo znamenají. Možná je to něco, co jsme sdíleli s naším posledním společným předkem a co si ve skutečnosti uchováváme – schopnost porozumět gestům lidoopů a schopnost je používat,“ dodává.
Studie vyplňuje mezeru v důkazech o společném jazykovém původu. Vědci zjistili, že „slovníky“ lidoopů se ve velké míře překrývají: přibližně 95 % gest šimpanzů bonobů je stejných jako gesta šimpanzů učenlivých. Vedle příkladu preverbálních dětí (viz výše) lidé samozřejmě také používají velké množství gest, z nichž mnohá jsou ovšem kulturně specifická.
„Odhalit, zda stále máme přístup k této gestické komunikaci lidoopů, je opravdu obtížné pouze na základě pozorování lidí,“ říká Grahamová.
Při sběru a analýze videí však vědkyně napadlo možné řešení, které by mohlo pomoci otázku zodpovědět. Význam každého šimpanzího gesta totiž rozšifrovaly tím, že se podívaly, co se stalo poté. Když např. samice ohnula zadní koleno a zvedla nohu, mládě jí poté skočilo na záda a vědkyně mohly usoudit, že zvednutí nohy znamenalo: „Svezu tě.“
Analýza trvala roky, ovšem po celou dobu prý vědkyně měly pocit, že prostě chápou, co zvířata „říkají“. „Všechen ten čas vkládáme do jejich pochopení, ale vždycky jsme podvědomě cítily, že víme, co ta gesta znamenají,“ říká Grahamová.
Nicméně vědkyně si nebyly jisté, zda stejnou intuici mají i „běžní“ lidé, kteří oproti nim netráví velkou část roku ve společnosti šimpanzů. Proto naplánovaly původně malou pilotní studii, v níž by se lidé pokusili identifikovat šimpanzí gesta. Z 20 krátkých videí v online kvízu lidé měli ze 4 možností vybrat, co dané gesto znamená.
Úžasné bylo, že díky médiím se výzkum dostal k více než 17 000 lidem. Vědkyně následně vyloučily účastníky, kteří nezhlédli všechna videa, dále kteří je viděli více než jednou, nebo kteří uvedli, že mají zkušenosti s primáty. Takto zůstalo 5 656 účastníků. „Je to opravdu působivý počin občanské vědy,“ říká Erica Cartmillová, antropoložka z Kalifornské univerzity v Los Angeles, která se na studii nepodílela. „Počet lidí, kteří se zabývali lidoopími gesty, je fantastický.“
Průměrný výsledek mírně přesáhl 50 %, což je vzhledem k počtu účastníků statisticky významný výsledek. Až na jednu výjimku účastníci studie porozuměli i nejednoznačným gestům, která mají ve společnosti šimpanzů více než jeden význam. Obecně se míra přesnosti určení gesta značně lišila podle typu gesta. „To vypovídá o tom, že věcem, které jsou pro jazyk šimpanzů velmi specifické, nerozumíme,“ říká Thibaud Gruber, primatolog z Ženevské univerzity, který se na studii nepodílel.
Lidskou a šimpanzí linii od sebe dělí až 6 mil. let. Může existovat několik vysvětlení toho, proč mohou lidé porozumět jejich gestům. Jedním z nich je, že všichni lidoopi, včetně člověka, zdědili společný soubor gest od společného předka. Dále je možné, že lidé a ostatní lidoopi sdílí schopnosti používat tělesné pohyby jako komunikační nástroj, což Grahamová označuje jako tzv. „ztělesněnou komunikaci“. Třetí vysvětlení by mohlo být, že podobnost tvaru těla člověka s ostatními lidoopy v kombinaci s kognitivními schopnostmi člověka umožňuje lidem odvozovat význam gest.
Podle Cartmillové ponechává studie tato vysvětlení stále otevřená, ovšem práci označuje za „krásný první krok“, který ukazuje, že lidé dovedou rozpoznat záměr a význam komunikace jiného druhu. Klade si však otázku: „Je to proto, že jsme velmi dobří ve vyvozování závěrů, nebo proto, že existuje nějaký společný základní systém gest?“
„Domnívám se, že gesta sehrála v evoluci jazyka významnou roli,“ pokračuje Cartmillová. „Myslím, že tato práce přispívá k tomuto příběhu a pomáhá otevřít nové možnosti existence buď hluboce zakořeněného souboru gest, nebo hluboce zakořeněné citlivosti pro vidění, vnímání a chápání gest.“
Federico Rossano, srovnávací psycholog z Kalifornské univerzity v San Diegu, který se na studii nepodílel, ovšem není přesvědčen, že lidé a ostatní lidoopi sdílí vrozený repertoár gest. „Lidé dokáží rozpoznat význam štěkotu psa nebo řevu lva jako hrozby, ale to neznamená, že s nimi sdílíme štěkot nebo řev jako komunikační nástroj,“ říká.
I přes to se jedná o významnou studii, do níž se zapojil tak velký počet lidí, což má podle Grubera výhody nad rámec vědy. „Co je opravdu skvělé, je metodika a to, jak se do ní lidé zapojili,“ říká. „Díky tomu pochopí: ‚Aha, my jsme si s našimi nejbližšími příbuznými opravdu blízcí.‘ To je pro mě výhra. Je to výhra pro ochranu přírody. Je to výhra pro to, abychom ukázali, jak důležité je udržet si tyto jedince v paměti, chránit je, zachraňovat je.“
Originální publikace: PLOS Biology, https://doi.org/10.1371/journal.pbio.3001939(if: 8)
Zdroj: https://www.scientificamerican.com/article/humans-can-correctly-guess-the-meaning-of-chimp-gestures/
Foto: Margaux Ansel, Unsplash
Více z biologie na CZECHSIGHT:
Michaela Novotná
Zuzana Osifová
Vstup do diskuze