Autory studie, která se zmiňovaným jevem zabývá, jsou Yun Qian, působící v americké Pacific Northwest National Laboratory, a Chandan Sarangi, který v současnosti spolupracuje s univerzitou IITM (Indian Institute of Technology Madras) v indickém Čennaí (do roku 1996 Madrás).

Autoři zjistili, že prach nesený větrem stovky i tisíce kilometrů z různých částí Afriky a Asie se usazuje ve vysokých nadmořských výškách zápádního Himálaje, kde výrazně ovliňuje cyklus přibývání a ubývání sněhové pokrývky. Jde o další příklad nekonečné provázanosti jevů v rámci životního prostředí naší planety.

Hory po celém světě představují pomyslné vodárenské věže pro obyvatele jejich úbočí, ale i pro všechny, kdo závisí na vodě procházející říčními sítěmi, které mají v horách často svůj počátek. Horské oblasti totiž právě prostřednictvím říčních sítí zásobují vodou více než polovinu lidské populace. Samotný Himálaj díky objemu vody v něm uložené a geografickému rozložení lidské populace zásobuje vodou více než 700 milionů obyvatel Indie, Číny a zemí jihovýchodní Asie.

Řeka Zanskar, která je přítokem Indu.

Voda pocházející z horských oblastí je lidmi využívána nejen k výrobě pitné vody a v domáctnostech, ale má svou roli samozřejmě také v zemědělství, průmyslu a energetice. Pro srovnání, zhruba 40 % vody použité k zavlažování v zemědělství má svůj původ v horách.

Největší význam má pro obyvatele oblastí, které jsou napájeny řekami pramenícími v Himálaji, voda uvolněná táním sněhového pokryvu během léta a počátku podzimu. V posledních letech však k tání dochází stále dříve, což narušuje rovnováhu vodního cyklu ve velké části Asie. Současně se zvyšuje tlak na vědce, od kterých se očekává odhalení původu těchto změn a případného řešení.

Ve zmiňované studii, kterou financovala americká agentura NASA, vědci analyzovali výjimečně detailní satelitní snímky Himálaje a měřili složení vzduchu (aerosolů), nadmořskou výšku a vlastnosti zachyceného povrchu, jako je přítomnost prachových částic či jiného znečištění na sněhové pokrývce.

Důvod, proč vědce zajímalo, jak moc jsou vrcholky Himálaje zaprášené, je překvapivě prostý. Tmavé předměty či částice na sněhu totiž pohlcují sluneční záření s větší efektivitou než čistý sníh, který většinu záření odráží. Proto může sníh být během jasných slunečních dní naprosto oslňující. Háček je však v tom, že objekty, které energii slunečního záření pohlcují, se zahřívají a s nimi se zahřívá i okolní sníh, který v důsledku toho taje daleko rychleji než čistě bílý sníh.

Výraz „albedo“ se používá k označení toho, jak dobře určitý povrch odráží sluneční záření. Špinavý sníh má nízké albedo, zatímco čistý sníh má albedo vysoké. S mírou zašpinění se tedy snižuje albedo sněhu, který méně záření odráží a více pohlcuje, ohřívá se a pochopitelně rychleji taje.

Albedo efekt ve velkých nadmořských výškách je tedy zásadní pro život milionů lidí, kteří závisí na správném načasování a intenzitě tání sněhového pokryvu. Význam diskutované studie však spočívá v objevu toho, že ve výškách nad 4 500 metrů hraje největší roli v potlačování albedo efektu právě prach. Dosavadní studie  totiž měly tendenci se zabývat spíše vlivem černého uhlíku, který opravdu dominuje ve výškách pod 4 500 metrů.

Hranice sněhové pokrývky se posouvá stále výš.

Velké množství dat, která vědci v rámci studie analyzovali, pochází ze satelitních snímků pořízených pomocí nástrojů NASA. Konkrétně se jednalo o satelit CALIPSO (Cloud-Aerosol Lidar and Infrared Pathfinder Satellite Observations), OMI (Ozone Monitoring Instrument) a MODIS (Moderate Resolution Imaging Spectroradiometer). Tyto nástroje umožňují detekovat prach a jiné aerosoly v atmosféře a měřit albedo sněhové pokrývky z výšky stovek kilometrů nad zemí.

„Je pravděpodobné, že výsledky získané v Himálaji bude možné aplikovat i na jiné vysokohorské oblasti včetně Skalnatých hor a pohoří Sierra Nevada v Severní Americe a v Asii na pohoří Ural a Kavkaz.“
Yun Qian, autor studie

Přítomnost prachu v atmosféře je sice přirozená, ale zvýšení jeho množství má svůj původ v činnosti člověka. Globální zvýšení teploty změnilo cirkulaci atmosféry, což ovlivňuje větry, které jsou schopny prachové částice přenášet i tisíce kilometrů daleko. Změny využití krajiny, intenzita výstavby a zemědělství mají za následek úbytek vegetace, který vede k uvolňování půdních částic větrem. To neznamená pouze rychlejší degradaci horních vrstev půdy, ale i zvýšení množství prachu v atmosféře.

Oblak prachu nad Rudým mořem. Velké množství prachu v Himálaji má svůj původ až v Africe.

Informace získané touto studií jsou dalším důkazem toho, jak moc jsou veškeré přírodní procesy provázané. Ekologické problémy nepřicházejí nezávisle na sobě a nelze je zkoumat ani řešit odděleně.  

Níže pro zajímavost uvádím vybrané údaje o zdrojích povrchové vody v zemích, které významně čerpají z každoroční Himálajské oblevy. Především poměr závislosti na vodě přitékající z jiných zemí je důkazem toho, kolik vody Himálaj svým obyvatelům poskytuje.

Titulní fotografie: Free-Photos na Pixabay.com

Foto: AshishVermaHeartography na pixabay.com, Jeff Schmaltz na visibleearth.nasa.gov

Původní text:

Dust Dampens Albedo Effect, Spurs Snowmelt in the Heights of the Himalayas
Dust blowing onto high mountains in the western Himalayas is a bigger factor than previously thought in hastening the melting of snow there.
Dust dampens albedo effect, spurs snowmelt in the heights of the Himalayas: Specks blowing in from Africa, Middle East exert enormous effect on climate
Dust blowing onto high mountains in the western Himalayas is a bigger factor than previously thought in hastening the melting of snow there, researchers show. That’s because dust - lots of it in the Himalayas - absorbs sunlight, heating the snow that surrounds it.