Stoupenci osvícenské filozofie v rakouské monarchii usilovali o nápravu problémů, které dle nich vytvořila předchozí nedozrálá doba barokního "temna". V prostředí českých zednářských lóží vznikl v roce 1789 komplexní plán zemědělské reformy, který byl odeslán do Vídně. Za hlavní problém neefektivity agrárního sektoru označoval přetrvávání tradic a pověr, které se měly vykořenit venkovským školstvím, osvětou, podporou nových metod orby a zaváděním techniky.

Kritici návrhu v centrálních úřadech považovali za zbytečné zřizovat zemědělské školy nebo učit "hloupé venkovany" třeba o včelařství a sadařství, a proto návrh vesměs zapadl. Prosadil se jediný aspekt: reformní plán se celkem podrobně věnoval také lesnímu hospodářství, které se v polovině 18. století začalo dostávat v našich končinách do krize. Dřevo se užívalo jako palivo a před rozmachem těžby uhlí pohánělo nové stroje.

Vlastníci lesů příliš nedbali na přirozenou obnovu porostu a jediný státní pokus omezit nešetrnou těžbu dříví, tereziánský lesní řád z roku 1754, nezafungoval a byl ignorován. Starost o údržbu lesů byla za vlády Marie Terezie přenesena na pozemkové vrchnosti, které často zároveň hospodářsky profitovaly z těžby.

Koncem 18. století nastával v českém prostoru akutní nedostatek dřeva. Právě obava z vyčerpání lesních zásob a rostoucí cena podnítily celkem rychlý rozmach těžby uhlí v kladenské a buštěhradské oblasti.

Na základě osvícenského plánu se jako řešení zplundrovaných lesů zvolilo doporučování plošné výsadba borovic. Ve 20. letech 19. století pak borovicové monokultury postupně nahrazují v sadbě smrkové porosty, protože smrkové dřevo sice hůře hoří, ale je vhodnější jako stavební a papírenský materiál. Nahrazení dříví uhlím v pozici topiva a výsadba nových monokultur si vyžádala další změny - splavnění řek jako Lužnice či Nežárka a stavba vodních kanálů umožnily snadnější přepravu dříví, a jejich zpracování na pilách se mechanizovalo.

Překonání krize v hospodářském užívání lesů ve 30. letech 19. století přivedlo na scénu ale další novinku: ekologickou krizi. Devastací tradičních lesních oblastí docházelo k proměně krajiny a nárůstu sucha. Nedostatek vody přinášel další problémy, například časté zastavení práce mlýnů pro slabý náhon, které se řešilo zaváděním parních strojů na jejich pohon, čímž se podporovalo další odlesňování a prohlubování sucha.

Vysychání rybníků a tůní se spojilo s proměnou tradiční zemědělské setby, kdy obilí ustupuje výsadbě cukrové řepy. V některých oblastech Čech a Moravy byly vypouštěny celé rybniční soustavy, neboť nebyl dostatek vody. Na jejich místě se začalo s plošnou výsadbou řepky.

Rozkolísání vodní rovnováhy ale jen vedlo k zvýšení četnosti prudkých záplav a obdobím sucha. Souvislosti mezi proměnou lesů a suchem si všímali už doboví moralisté. Osvětový publicista F. C. Kampelík, po němž jsou pojmenovány kampeličky, v roce 1865 varoval českou veřejnost před devastací lesů a volal po zákonech na jejich ochranu, stejně jako vytvoření sítě přehrad placených státem.

Podobně se pokoušeli ovlivnit veřejné mínění ve prospěch lesů J. Durdík svou knihou Pozor na lesy!, kde shrnuje důvody pro ochranu lesů. I tehdejší univerzitní profesor a poslanec T. G. Masaryk v časopise Květy v roce 1890 otiskl rozsáhlou stať Člověk a příroda, kde statisticky dokládal potřebu ochrany lesů a volal po péči místních o udržování lesů v okolí.

Velmi specifickým produktem úsilí o záchranu lesů bylo dílo agronoma J. Lieba, který se věnoval hlavně problémům slovenského venkova a jako nejlepší cestu k ekologicky šetrnému hospodaření viděl družstevní výrobu. Jeho slovenský kolega J. Záborský se pak nerozpakoval spojit devastaci lesů s rozšířenou výstavbou palíren lihu, které vyžadovaly velký objem dřeva, a doporučoval jako vhodnou metodu ochrany lesů zákaz pálení alkoholu.

Rozsáhlý intelektuální tlak sice napomohl zakládání nových lesů, avšak dlouhodobým řešením se nestal. Lesy z řady míst ustoupily ve prospěch monokulturního zemědělství a širokých lánů řepky (tehdy ještě cukrové) a tam, kde došlo k jejich obnově, je nahradily smrkové monokultury, náchylnější na nejrůznější kalamity. Otázka záchrany lesů je od té doby trvalou součástí veřejné debaty.

Zdroj: P. Jemelka. Reflexe environmentální problematicky v dějinách české a slovenské filosofie (Filosofia, 2016)

Zdroj obrázku: Slate.com