Po staletí archeologům pomáhají pohřebiště rekonstruovat vztahy a postavení zemřelých ve společnosti. Otázka, zda by se tato metoda dala využít i na zkoumání vztahů mezi lidmi a jejich mazlíčky v posledních sto letech, napadla archeologa Erica Tourignyho při objevení hrobu psa na zahradě rodinného domu z 19. století. Byl překvapen, neboť pohřbívání zvířat v té době nebylo vůbec běžné.

Napsal tedy studii, ve které zanalyzoval 1169 hrobů datovaných od let 1881 do 1991 ze 4 hřbitovů pro domácí mazlíčky ve Velké Británii. Primárně se zaměřil na první a nejstarší hřbitov Hyde Park v Londýně, kde byla jako první v roce 1881 pochovaná fenka maltézského teriéra Cherry.

Ve viktoriánské době (1837–1901), kdy i truchlení nad zemřelým mělo svoji etiketu, byly nápisy na hrobech velice skromné např. „Milovaný chundeláč“ nebo „Náš drahý Butcher“.  Na hrobech se také jen velice výjimečně vyskytovaly náboženské symboly jako křesťanský kříž nebo Davidova hvězda, jelikož v té době velice nábožensky založení Britové byli přesvědčeni, že zvířata nemohou jít do nebe. Byť jen zmínění opaku na veřejnosti, by v té době bylo velmi kontroverzní.

Po 2. světové válce se již začínaly na hrobech objevovat též příjmení majitelů a Tourigny si všiml, že i majitelé se začínali označovat za „maminky“ a „tatínky“ svých mazlíčků. Začaly se také daleko více objevovat kočičí hroby a fakt, že se v té době začaly objevovat na trhu šampony proti blechám a kočičí stelivo napovídá, že se mazlíčci začaly zdržovat v lidských domácnostech častěji, než bylo dříve zvykem. Dokonce až 20% hrobů na sobě neslo nějaký náboženský symbol, naznačující že se se svými páníčky opět shledají v nebi.

V dnešní době je naprosto běžné považovat svého mazlíčka za součást rodiny. V roce 2014 papež František zdvihl vlnu radosti, když prohlásil, že se majitelé se svými čtyřnohými přáteli v nebi shledají, jelikož ráj je otevřen všem božím stvořením.


Zdroj: smithsonianmag.com, Autor titulního obrázku: jenniferva z Pixabay

Originální studie: https://doi.org/10.15184/aqy.2020.19