Pokud by se člověk náhle ocitl v centru města a neměl detailní znalosti, tak by pravděpodobně tipoval, že se nachází v nějaké vyspělé metropoli. Pravdou je, že v centru Ulánbátaru (v překladu „Rudý hrdina“) stojí moderní obchodní centra, banky, hotely, HI-TEC bytové domy a po ulici se prohánějí businessmani z různých koutů světa v oblecích. Ve skutečnosti se ale jedná o poměrně malou část jinak velmi rozlehlého města, které dříve neslo název Nomiĭn Khüree (Hlavní tábor).
Město má poměrně nejasnou historii a první zmínka sahá až do 17. století. Původní mongolští kočovníci neměli žádné stálé sídlo, pouze putovní duchovní centra. Trvalé osídlení oblasti, kde momentálně leží hlavní město, se datuje od roku 1779. Oblast, která v té době nesla název Urga, byla využívána čínskými správci, jenž fakticky vládli Mongolsku, jako správní centrum. Město se v roce 1911 po částečném vymanění z nadvlády Číny přejmenovalo na Nomiĭn Khüree (Hlavní tábor). Posléze bylo Mongolsko opět obsazeno Čínou. Současný název město nese po svém národním hrdinovi Suchbátarovi, jehož bojovníci po boku Rudé armády v roce 1921 osvobodili zemi od nadvlády bělogvardějských vojsk.
Mongolsko má „podobnou“ novodobou historii jako Česká Republika. Zavedení plánů perestrojky a glasnosti v SSSR Michailem Gorbačovem vedlo v Mongolsku k poklidné Demokratické revoluci v roce 1990. Již více než dvacet let je tedy Mongolsko relativně stabilním demokratickým státem. Země od Demokratické revoluce dosáhla velkého pokroku v přechodu na tržní systém. Do té doby byla celá ekonomika založena na striktně centrálně plánovaném modelu. V roce 1991 zahájila vláda sérii reforem, která zahrnovala postupnou liberalizaci státně kontrolovaných cen a tarifů, privatizaci státních podniků a zavedení dvoustupňového bankovního systému. Nejvýznamnějšími průmyslovými obory jsou obuvnictví, kožedělnictví, potravinářství, strojírenství, hutnictví a poslední dobou zažívá velký boom těžební průmysl.
Mongolská ekonomika je také značně otevřena zahraničním investorům. Právě vzhledem k velké provázanosti s ostatními státy bylo Mongolsko poměrně tvrdě zasaženo světovou ekonomickou krizí, a jakmile se ekonomika začala zotavovat, tak Mongolsko v roce 2009 zasáhl tzv. Zud (jedná se o označení pro opravdu těžkou zimu, při které umírá velké množství hospodářských zvířat na vyhladovění nebo umrznutí). Počátkem roku 2010 se trh začal znovu pozvolna vzpamatovávat. Přesto však tyto velké zásahy velice zpomalily nadějný růst ekonomiky. Poučení z předchozí hospodářské nestability vedlo k reformě legislativy a zpřísnění fiskální politiky, což by mělo vést k neustálému rozmachu ekonomiky.
Země má také významné nerostné bohatství a zásoby na to, aby bez problému uživila 3 miliony lidí. To samozřejmě moc dobře vědí ostatní státy, a proto více než 80 % zahraničního obchodu je vedeno s Ruskem, Čínou, USA, Japonskem a Jižní Koreou. Momentálně je například dokončováno nové letiště za velké japonské podpory a dálnice právě k letišti je stavěna pro změnu díky čínským investicím.
Vzhledem k tomu, že Mongolsko je stále se rozvíjející zemí, tak dává mnohdy přednost exportérům z cizích států, kteří mají možnost čerpat granty a dotace na export, a to i na úkor kvality. Pro státy, kterým se nedostává tak velké státní podpory na export je proto velice obtížná penetrace trhu. Tomuto problému ale momentálně čelí exportéři z celého světa, kteří nedostávají tak velkou podporu od svých vlád nejen v Mongolsku, ale obecně v rozvíjejících se státech.
Zpět k hlavnímu městu. Ulánbátar je označován jako nejchladnější hlavní město světa. Zatímco letní období bývají velice krátká a horká, tak zimní měsíce jsou nesmírně studené, suché a dlouhé. Teploty v lednu a únoru obvykle klesají až k mínus 40 stupňům Celsia.
Ulánbátar je nejen velice chladné místo, ale momentálně také obrovské staveniště s nedostatkem bydlení pro obyčejné lidi. Stále více Mongolů opouští tradiční nomádský život a stěhuje se do hlavního města, které pochopitelně nabízí více různorodých pracovních příležitostí a může nabídnout i lepší životní úroveň. Předpokládá se, že populace ve městě dosáhne do pár let 1.7 milionu obyvatel, což je o více než polovinu než tomu bylo v roce 2000.
To ale bohužel znamená, že také stále roste počet obyvatel, kteří se dostávají do velice tísnivých životních podmínek. Velice častým scénářem bývá, že jsou lidem, kteří bydlí už tak v nehostinných domovech (většinou staré sovětské paneláky), představeny projekty rekonstrukce a modernizace jejich domovů a následně jsou dočasně vystěhováni (právě pod záminkou modernizace). Dost často, ale skončí dlouhodobě na ulici bez jakéhokoliv majetku. Faktorů, který tento problém zaviní je více. V první řadě to jsou drsné podmínky. Ty umožňují práci na stavbách pouze cca 4 měsíce v roce. To je důvod, proč se rekonstrukce a výstavby zpožďují o několik let, což vede k dalšímu problému, jenž je nedostatek financí. Stavební společnosti se pak mnohdy dostávají do insolvence nebo bankrotu a stavby jsou pozastaveny definitivně. Existují i firmy, které jsou zkrátka podvodné. Vypracují projekty, inkasují alespoň část peněz a zmizí. Řešením pro lidi potom bývá to, že se stěhují na okraj města, kde mají nárok na bezplatné získání půdy (až 0,07ha na osobu). To směřuje k tomu, že více než polovina lidí v Ulánbátaru žije v rozlehlých chatrných distriktech bez sofistikovanějšího systému vytápění, bez oken a často i bez dodávky vody. I vzhledem ke geografickému umístění a s tím souvisejícími klimatem žijí lidé v těchto distriktech v opravdu nehostinných podmínkách. Z toho mimo jiné vyústil další obrovský problém, kterému Ulánbátar čelí. Lidé z těchto chatrných distriktů topí především velice nekvalitním a neupraveným uhlím, což pochopitelně vede k velkému znečišťování ovzduší. Ulánbátar je obklopen kopci, takže smog se v zimních měsících ve městě neustále drží a obyvatele doslova „dýchají saze“. Mongolská vláda se snaží vydávat různá nařízení, která by tyto problémy řešila. Nejnovější vyhláška, která má tento problém alespoň částečně řešit, zakazuje topit neupraveným uhlím. To by mohlo vést ke zlepšení. Obecně ale panuje názor, že vzhledem k tuhým zimám a faktu, že naprostá většina lidí v těchto „problémových“ oblastech stejně nemá dostatek finančních prostředků, nebudou brát obyvatelé tuto vyhlášku příliš vážně, neboť by zimu pravděpodobně nepřečkali. Podobných nařízení se snaží vláda vydávat více. Například jedno nařízení, které je daleko lépe kontrolovatelné a lidé ho relativně striktně dodržují je to, že dle koncovky SPZ může auto vjet do centra města jen v určitě dny. To ovšem ani zdaleka neřeší žádný kruciální problém a vede spíše než k zlepšení ovzduší pouze k nepatrnému uvolnění dopravy, která je v Ulánbátaru naprosto katastrofální.
Ekonomická perspektiva Mongolska je i přes všechny problémy, kterým čelí, relativně optimistická. Rozhodně bude zapotřebí kontinuálních investic do infrastruktury, bydlení a dalších projektů. Pokud tyto investice a projekty budou rozumně vedené, tak vyhlídky na pokračující růst vypadají solidně.
Vstup do diskuze