Letokruhy v kmenech stromů nejsou jen záznamem života daného stromu, ale mohou nám poskytnout také cenné informace ohledně podmínek panujících na planetě Zemi i mimo ni, a to v různých časových obdobích. Analýzou těchto záznamů nyní australští vědci našli důkazy o obrovských radiačních bouřích, které pravidelně zaplavují naši planetu. Nicméně jejich původ zůstává záhadou.
V září roku 1859, necelý den poté, co astronomové zaregistrovali obrovské sluneční erupce, zasáhla Zemi nejintenzivnější geomagnetická bouře, jaká kdy byla zaznamenána (geomagnetické bouře jsou monitorovány od počátku 19. století). Silná polární záře, která byla jejím důsledkem, byla viditelná téměř až u rovníku. Tato extrémní geomagnetická bouře, známá jako Carringtonská událost, však také způsobila kolaps telegrafních systémů na území celé Evropy a severní Ameriky. Pokud by k něčemu podobnému došlo dnes, kdy jsou v podstatě veškeré kritické systémy závislé na technologické infrastruktuře, znamenalo by to katastrofu.
Geomagnetická bouře z roku 1859 však nebyla první, a zcela jistě ani poslední a nejsilnější takovou bouří. Přírodní záznamy uchované v letokruzích stromů ukazují, že kolem roku 774 našeho letopočtu došlo k události asi 10krát silnější, což posouvá hranice toho, o čem jsme se domnívali, že je Slunce schopné vyprodukovat. Za posledních zhruba 10 000 let je známo celkem šest velkých radiačních bouří – ty jsou označovány jako události Miyake
Kdyby se takto silná radiační bouře objevila dnes, znamenalo by to pro naše rozsáhlé energetické a komunikační sítě pohromu. K jejich kompletní obnově by podle predikcí bylo potřeba několik let. Proto se vědci z celého světa snaží těmto solárním dějům lépe porozumět. V rámci tohoto snažení se vědci z University of Queensland rozhodli detailně prozkoumat historický záznam událostí Miyake. Jejich cílem bylo zjistit, jak silné tyto bouře byly a kdy k nim došlo ve vztahu k pravidelným cyklům Slunce. Jejich studie byla publikována v časopise Proceedings of the Royal Society A.
Za tímto účelem tým vyvinul systém pro analýzu obrovského množství existujících dat o letokruzích stromů z celého světa, a modelování globálního uhlíkového cyklu za posledních 10 000 let. Vědci se zaměřili na uhlík-14, radioaktivní izotop, který vzniká při dopadu kosmického záření na zemskou atmosféru. Izotop je poté zpracován stromy – v podobě oxidu uhličitého ho zapracují do svého těla s tím, jak rostou. Díky tomu se uchová záznam o přítomnosti tohoto specifického izotopu v jejich prstencích. Pokud při analýze prvkového složení dřeva, které přibylo v různých časech, vidíme náhlé navýšení podílu uhlíku-14, může to znamenat, že během života stromu nastala velká radiační bouře přicházející z vesmíru.
Informace, které z nich vědci vyčetli, jsou zajímavé, nicméně vědce zároveň znepokojily. Události Miyake jsou obecně považovány za velké sluneční erupce, proto výzkumníci předpokládali, že je najdou především v období tzv. slunečního maxima – nejaktivnější fáze v 11letém cyklu Slunce. To ale ze záznamů patrné nebylo. V některých případech se navíc zdálo, že účinky bouře trvaly déle, než by se dalo očekávat u jednorázových náhlých událostech. Například následky radiační bouře z roku 663 př. n. l. byly patrné tři roky, následky bouře z roku 5480 př. n. l. pak více než desetiletí.
„Ukázali jsme, že události Miyake nekorelují s aktivitou slunečních skvrn a mohou trvat i jeden nebo dva roky,“ popisuje Qingyuan Zhang, první autor studie. „Spíše než o jedinou bleskovou explozi nebo vzplanutí se tak zřejmě jedná o dlouhodobější děj, což zpochybňuje dosud platné astrofyzikální a geofyzikální modely.“
Je však třeba zmínit, že zdrojem radiokarbonového signálu nemusí být nutně pouze Slunce, mezi další možnosti patří supernovy, galaktické záblesky gama paprsků a výrony magnetarů. Tým ale tvrdí, že na obloze není o takových událostech, ke kterým by došlo v daných letech, žádný důkaz.
Vzhledem k tomu, že původ geomagnetických slunečních bouří zůstává neobjasněn, pokračující výzkum je pro jejich lepší pochopení zásadní. Detailnější znalosti by nám mohly pomoci pochopit, kdy mohou v budoucnu udeřit a jak bychom se na ně mohli připravit.
„Na základě dostupných údajů existuje zhruba jednoprocentní šance, že během příští dekády nastane silná radiační bouře,“ říká doktor Benjamin Pope, který tým vědců vedl. „Nevíme ale, jak je předvídat nebo jaké škody to může reálně způsobit.“
Originální publikace: Proceedings of the Royal Society A (impact factor 3,21)
Zdroj: New Atlas
Zdroj titulního obrázku: NASA's Marshall Space Flight Center, Flickr
Více z astronomie na CZECHSIGHT:
Michaela Novotná
Michaela Novotná
Vstup do diskuze