Zemská kůra je nejsvrchnější vrstva Země. Od zemského pláště je oddělena takzvanou Mohorovičičovou plochou diskontinuity, na které dochází k významné změně ve formě a složení hornin. Existují dva typy kůry, oceánická a kontinentální. Obě jsou charakteristické svým složením, kdy je oceánická kůra tvořena převážně bazalty a na rozdíl od kontinentální má vyšší hustotu a menší mocnost. Vzniká na divergentních rozhraních mezi jednotlivými deskami hluboko v oceánech, na takzvaných riftech, které mohou časem tvořit oceánické hřbety (například známý Středoatlantský hřbet). Rift samotný vniká vždy rozlámáním kontinentální desky a propálením žhavého magmatu na povrch. Tento proces je charakteristický bazaltickým vulkanismem. V ČR se tomu stalo například v oblasti dnešního Českého středohoří a Doupovských hor.

Zemská kůra je rozlámána na množství litosférických desek, které se neustále pohybují a interagují spolu. Na rozhraní jednotlivých litosférických desek tak dochází například k subdukci (nasouváním jedné desky pod druhou) nebo kolizi. Jelikož mají oceánické desky větší hustotu a menší mocnost, než kontinentální, vždy se podsouvají pod ně.

Víše zmíněné je důvod, proč se nám nezachovávají staré oceánické desky. V průběhu desítek milionů let zanikají subdukcí pod desky pevninské či jedna pod druhou. Většina nejstarších nalezených částí oceánické kůry pochází z období svrchní jury (160-145 milionů let před dneškem). Nový objev izraelských vědců by tak tento věk více než zdvojnásobil.

340 milionů let je pravděpodobným pozůstatkem původního praoceánu Tethys. Zbytky Tethydy dnes tvoří například Kaspické a Aralské jezero či Středozemní a Černé moře. A právě na dně mediteránu vědci při svých výzkumech takto starou zemskou oceánickou kůru nalezli. Datování bylo provedeno s použitím paleomagnetiky a analýzou povahy těchto hornin.

Zdroj: Ben-Gurion University of the Negev
Zdroj úvodního obrázku: isaac sloman