Pánev Tularosa Basin, součást dnešní pouště White Sands v Novém Mexiku, byla v pravěku významnou oblastí, obývanou mnoha živočišnými i rostlinnými druhy. Zhruba před 100 000 lety byl kraj, díky jezeru Otero, místem s vlhkým klimatem a oplývajícím bohatou florou. Právě velké množství vegetace do oblasti přivádělo nejrůznější druhy býložravců.

Před 12 000 lety se klima na Zemi začalo náhle měnit a s ním i podoba Turalosa Basin. Jezero Otero pomalu vysychalo a kdysi velká skupina sladkovodních vod se stala pouze kalužemi vody roztroušenými po původním dně jezera. Sádra, která se vytvořila na dně původních vodních ploch, se začala pomalu měnit v krystaly. Vítr poté tyto krystaly neustále obrušoval do menších a menších velikostí. Tento proces dal vzniknout jemnému bílému písku a také současné podobě White Sands.

Díky tomuto terénu je oblast proslulá velmi dobře zachovanými, zejména zvířecími stopami. V roce 2018 ale výzkumníci našli v písku něco nečekaného, zkamenělé lidské otisky. Nejvýznamnější na tomto nálezu jsou jeho detaily a kontext. Lidské stopy totiž tvořily cca 1,3 km dlouhou cestu, která zřejmě se nezahrnovala pouze jednoho lidského předchůdce.

Vzhledem k malé velikost stop vědci předpokládají, že onu dosud nejdelší nalezenou pravěkou cestu vykonala žena nebo malý chlapec. Nicméně se mezi většími stopami našla místa, která mimo nich obsahovala také stopy velmi malé, patřící pravděpodobně batoleti. Tento úkaz naznačuje, že žena dítě nesla a každých několik metrů ho pokládala na zem, aby si mohla odpočinout. Nesení dítěte nasvědčuje také tvar dospělých stop. Pro lepší rozložení větší zátěže se chodidla vytáčí ven a stopy tedy trochu připomínají tvar banánu.

Detailní tvar nalezených stop, zdroj: The Conversation 

Významnou součástí tohoto objevu je nález stop, které ukazují, že daný jedinec se vrátil stejnou cestou také zpět. Podle užšího tvaru otisků vědci usuzují, že tato cesta byla vykonána bez dítěte. Další fakt, který výzkumníci, podle otisků nohou, odhalili, je vysoká rychlost chůze. Velká vzdálenost mezi jednotlivými kroky vypovídá o rychlosti 1,7 m/s, běžně se lidé při chůzi pohybují rychlostí mezi 1,2 a 1,5 m/s.

Velmi zajímavý je také fakt, že mezi cestou tam a zpět danému člověku přešla přes cestu zvířata. První nalezené zvířecí otisky patřily mamutu a podle jejich směřování přítomnost člověka nijak nezaznamenal. Kdo ale mohl pro putujícího jedince znamenat nebezpečí byl pravěký obří lenochod. Ten si podle nalezených stop stoupl na zadní nohy, aby zachytil lidský pach. Naštěstí pro tohoto cestovatele lenochod nezaútočil a po všech čtyřech pokračoval ve své cestě.

Pravděpodobně se nikdy nedozvíme, kam a proč dotyčný šel, nebo co se stalo s neseným dítětem. Nicméně tato zatím nejdelší objevená pravěká cesta ukazuje na obdivuhodné schopnosti archeologů, umožňující z pouze několika zkamenělých stop detailně vylíčit okolnosti událostí, které se odehrály před více než 10 000 lety.

Originální publikace: https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0277379120305722

Zdroj: The Conversation, zdroj titulní fotografie: The Conversation